Vliv evangelia

Valdenští misionáři nadšeně odhalovali zvídavým lidem vzácné pravdy evangelia. Obezřetně rozšiřovali pečlivě opsané části Písma svatého. Jejich největší radostí bylo poskytnout naději takovému hříšníku, který si uvědomoval svou hříšnost a který dosud znal jen Boha pomsty, chystajícího se vykonat spravedlnost. S chvějícím se hlasem a se slzami v očích, často na kolenou seznamovali své bližní s Božími sliby, v nichž je jediná naděje pro hříšníka. Světlo pravdy tak pronikalo do zatemnělých myslí a odstraňovalo mraky sklíčenosti, až Ježíš Kristus — Slunce spravedlnosti — zazářilo v jejich srdcích a přineslo na svých paprscích uzdravení. Často museli některou část Písma předčítat několikrát, protože si ji posluchač přál slyšet opakovaně, jako by se chtěl ujistit, že slyšel správně. Zvlášť často si posluchači přáli znovu slyšet slova: “Krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.” 1. Janův 1,7. “Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.” Jan 3,14.15.VDV 52.4

Mnozí lidé se nedali oklamat tvrzením Říma. Chápali, jak marné jsou přímluvy lidí nebo andělů za hříšníka. Když se seznámili s “pravým světlem”, radostně volali: “Kristus je mým knězem, jeho krev je mou obětí, jeho oltář je mou zpovědnicí.” Spolehli se plně na zásluhy Pána Ježíše a opakovali si slova: “Bez víry však není možné zalíbit se Bohu.” Židům 11,6. “Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.” Skutky 4,12.VDV 53.1

Některým ztrápeným lidem se ujištění o lásce Spasitele zdálo příliš krásné, než aby mu mohli věřit. Přineslo jim však velkou úlevu, zalila je taková “záplava světla”, že si připadali jako v nebi. S důvěrou se chopili Kristovy ruky, jejich nohy stanuly na “Skále věků”. Ztratili strach ze smrti — byli ochotní jít do vězení nebo na hranici, kdyby tím mohli vzdát úctu svému Vykupiteli.VDV 53.2

Na tajných místech valdenští misionáři přednášeli a četli Boží slovo, někdy jen jednomu člověku, jindy malé skupince lidí, kteří toužili po světle a pravdě. Mnohdy takovým způsobem trávili celé noci. Úžas a obdiv posluchačů byl často tak velký, že hlasatelé Boží milosti museli přerušit čtení, aby posluchači mohli plně pochopit zvěst o spasení. Zněla i slova jako: “Přijme Bůh opravdu mou oběť? Usměje se na mne? Odpustí mi?” Jako odpověď mohli slyšet slova Písma: “Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.” Matouš 11,28.VDV 53.3

Vírou přijali zaslíbení a radostně volali: “Už nemusím konat dlouhé poutě, nemusím chodit na svatá místa. Mohu přijít k Pánu Ježíši takový, jaký jsem, a i když jsem hříšný a bídný, Kristus neodmítne pokornou prosbu. ‘Odpouštějí se ti tvé hříchy.’ I mně může být odpuštěno.”VDV 53.4

Tito lidé prožívali čistou radost. Chválami a díkůvzdáním oslavovali Ježíše a pak se vraceli do svých domovů, aby i druhým sdělili svoji novou zkušenost — to, že našli pravou a živou “Cestu”. Ze slov Písma pronikala do srdcí lidí, kteří toužili po pravdě, podivuhodná a posvátná moc. Byl to Boží hlas, který přesvědčoval posluchače.VDV 53.5

Hlasatel pravdy pak pokračoval ve své pouti. Jeho skromný zjev, jeho oddanost Bohu, upřímnost a opravdovost vzbuzovaly často pozornost. V mnoha případech se ho posluchači ani neptali, odkud přichází nebo kam jde. Byli tak ohromeni, nejdříve překvapením a později vděčností a radostí, že je ani nenapadlo, aby se ho na to zeptali. Když ho žádali, aby s nimi šel do jejich domovů, odpověděl, že musí navštívit “ztracenou ovci”. Často si pak kladli otázku: Nebyl to náhodou anděl z nebe?VDV 53.6

V mnoha případech už posla pravdy nikdy neviděli. Vypravil se do jiných krajů nebo dožil svůj život v nějakém vězení, možná jeho kosti zbělely na místě, kde vydal svědectví o pravdě. Slova, která zanechal, však nešlo zničit, působila dál v lidských srdcích a jejich blahodárné účinky plně poznáme až v den soudu.VDV 54.1

Valdenští misionáři vnikali do satanova království a vzbuzovali pozornost mocností temna. Kníže zla sledoval každé úsilí o šíření pravdy a vzbuzoval strach a obavy v řadách svých podřízených. Představitelé římské církve poznali v působení skromných pocestných nebezpečí, které ohrožovalo jejich zájmy. Kdyby dovolili, aby světlo pravdy nerušeně zářilo, smetlo by těžké mraky bludu, které zastíraly lid. Lidé by se zaměřili jen na Boha, a to by mohlo nakonec podkopat nadvládu Říma.VDV 54.2