Rok 1844 — očištění svatyně

Tím se proroctví beze zbytku vyplnilo; začátek období sedmdesáti týdnů je proto možné s naprostou jistotou stanovit na rok 457 př. Kr. a jeho konec na rok 34 po Kr. Známe-li výchozí bod, je velmi snadné vypočítat, kdy období 2 300 prorockých dnů skončí. Odečteme-li sedmdesát týdnů, tj. 490 dní od 2 300 dní, zbude 1810 dní. Od roku 34 po Kr. uplyne 1810 let v roce 1844. Po vypršení této dlouhé prorocké lhůty podle výroku anděla “dojde svatyně svého očištění”. Tak Miller přesně určil dobu očištění svatyně, k němuž podle všeobecného přesvědčení mělo dojít při druhém příchodu Ježíše Krista.VDV 218.5

Miller a jeho přátelé se nejdříve domnívali, že období 2 300 dnů skončí na jaře roku 1844. Proroctví však odkazovalo na podzim toho roku. Toto nepochopení přineslo zklamání a rozčarování lidem, kteří stanovili dřívější datum příchodu Pána Ježíše. Ani v nejmenším však nezpochybnilo, že období 2 300 dní skončí v roce 1844 a že tehdy dojde k velké události znázorněné očištěním svatyně.VDV 219.1

Když Miller začal studovat Písmo, aby dokázal, že je Božím zjevením, ani v nejmenším nepředpokládal, že dojde k takovému závěru; sám jen stěží věřil výsledkům svého studia. Biblické důkazy však byly příliš jednoznačné a přesvědčující, než aby je mohl odložit. Po dvou letech, která věnoval studiu Bible, došel v roce 1818 k pevnému přesvědčení, že přibližně za dvacet pět let Kristus přijde, aby vykoupil svůj lid. Miller o tom napsal: “Nemohu ani vypovědět, jaká radost naplnila moje srdce, když jsem pomyslel na tu skvělou naději, a jak opravdově jsem zatoužil prožívat radost vykoupených. Bible se pro mne stala novou knihou. Představovala hody pro můj rozum. Všechno, co v jejím učení bylo pro mne nejasné, tajemné nebo neznámé, se v mé mysli rozplynulo před jasným světlem, které nyní zazářilo z jejích svatých stránek. Pravda mi připadala průzračná a naprosto dokonalá. Všechny rozpory a nesrovnalosti, které jsem dříve v Božím slově nacházel, nyní zmizely a přestože byla řada míst, jimž jsem dosud plně nerozuměl, vyzařovalo nyní z Bible pro mne tolik světla osvěcujícího mou dosud zatemněnou mysl, že jsem při studiu Písma prožíval uspokojení, jakého bych se při zkoumání Bible nikdy nenadál.” (Bliss, str. 76.77)VDV 219.2

“Byl jsem opravdově přesvědčen, že nejzávažnější událost předpověděná v Písmu se brzy splní; pocítil jsem silnou odpovědnost vůči světu — cítil jsem nutkání říci o tom ostatním.” (Bliss, str. 81) Nemohl se zbavit pocitu odpovědnosti, že světlo, které přijal, musí předat dalším lidem. Očekával, že narazí na odpor nevěřících lidí, očekával však také, že všichni křesťané se budou radovat z naděje, že se brzy setkají se Spasitelem, kterého, jak tvrdili, milují. Obával se jen toho, že díky velké radosti z naděje na slavné vysvobození, které přijde tak brzy, přijmou mnozí toto učení bez toho, že by dostatečně studovali Písmo a tak se o pravdě sami přesvědčili. Váhal, zda má o svém objevu hovořit, kdyby se snad dopustil omylu, aby nepřivedl jiné lidi k pádu. Proto znovu prověřil všechny důkazy, o které opíral své závěry, a pečlivě zvážil každou námitku, která mu přišla na mysl. Nakonec usoudil, že ve světle Božího slova všechny námitky mizí jako mlha před slunečními paprsky. Po pěti letech dalšího studia dospěl ke skálopevnému přesvědčení o správnosti svého stanoviska.VDV 219.3

Pak na něj znovu a s novou silou dolehl pocit odpovědnosti oznámit druhým, co bylo podle jeho přesvědčení jasným učením Písma. Jak napsal: “Když jsem pracoval, znělo mi stále v uších: ‘Jdi a řekni světu, jaké mu hrozí nebezpečí.’ Stále se mi vracel výrok: ‘Řeknu-li o svévolníkovi: Svévolníku, zemřeš, a ty bys nepromluvil a nevaroval ho před jeho cestou, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat před jeho cestou, aby se od ní odvrátil, ale on se od své cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil.’ Ezechiel 33,8.9. Měl jsem pocit, že budou-li nevěřící lidé účinně varováni, dojdou mnozí pokání, pokud však nebudou upozorněni, budu volán k odpovědnosti.” (Bliss, str. 92)VDV 219.4

Začal své názory šířit soukromě, kdykoli se k tomu naskytla vhodná příležitost, a modlil se, aby některý kazatel uznal jejich přesvědčivost a začal je vyučovat. Přitom se ale nedokázal zbavit přesvědčení, že je osobně povinen varovat ostatní. Stále mu v mysli zněla slova: “Jdi a řekni světu… Za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe.” Čekal devět let, ale svědomí ho tak tížilo, že v roce 1831 poprvé vystoupil na veřejnosti, aby předložil vysvětlení a důvody svého přesvědčení.VDV 220.1

Podobně jako byl prorok Elizeus povolán, aby opustil své voly na poli a přijal plášť, který jej zasvěcoval k prorockému úřadu, tak byl William Miller povolán, aby opustil svůj pluh a seznámil lidi s tajemstvím Božího království. S obavami přistoupil k úkolu vést posluchače krok za krokem prorockými údobími až k druhému příchodu Ježíše Krista. Odezva, s níž se setkal u posluchačů, mu však dodala sílu a odvahu.VDV 220.2