Paralely s obdobím před potopou

Varování, která Bůh posílá světu prostřednictvím svých služebníků, jsou někdy přijímána se stejnou nedůvěrou. Když zkaženost lidí před potopou přiměla Boha, aby seslal na zemi potopu, oznámil nejprve lidem svůj záměr, aby jim poskytl příležitost odvrátit se od zla. Po sto dvacet let slýchali varování, aby činili pokání, jinak že se projeví Boží trest a oni zahynou. Poselství však považovali za nesmyslnou báchorku, nevěřili mu a ještě více se zatvrdili ve své bezbožnosti; posmívali se Božímu poslu a jeho naléhavým prosbám a dokonce ho obvinili z nafoukanosti. Jak se může jeden člověk stavět proti všem velikánům světa? Kdyby poselství Noema bylo pravdivé, proč je nepřijal celý svět, proč mu neuvěřil? Tvrzení jednoho člověka proti moudrosti tisíců! Proto varování nepřijali a nehledali úkryt v arše.VDV 225.1

Odpůrci ukazovali na přírodu — na neměnné střídání ročních období, na modrou oblohu, ze které ještě nikdy nepršelo, na zelená pole, osvěžovaná noční rosou — a volali: “Nemluví snad v podobenstvích?” S opovržením prohlašovali, že hlasatel pravdy je naprostý pomatenec a ještě více se oddávali svým radovánkám. Nevzdávali se svých zlých činů. Jejich nevěra však nezabránila tomu, aby se předpověděná událost nestala. Bůh dlouho snášel jejich bezbožnost a dal jim mnoho příležitostí k pokání; ve stanovený čas však lidi, kteří odmítli jeho milost, postihl trest.VDV 225.2

Ježíš Kristus prohlásil, že podobně lidé nebudou věřit v jeho druhý příchod. Jako současníci Noema “nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky — takový bude i příchod Syna člověka”. Matouš 24,39. Až se lidé, kteří se považují za Boží lid, začnou směšovat se světem, žít tak jak žije svět a účastnit se nepřístojných zábav, až se rozmařilost světa stane rozmařilostí církve, až budou znít svatební zvony a všichni se budou radovat, že je čeká na zemi mnoho let blahobytu — tehdy, náhle — jako blesk z nebe — přijde konec jejich slibných vidin a klamných nadějí.VDV 225.3

Tak jako Bůh poslal svého služebníka, aby upozornil svět na přicházející potopu, tak také poslal vyvolené posly, aby ohlásili, že se již blíží poslední soud. A jako se Noemovi současníci posmívali předpovědím hlasatele pravdy, tak se v Millerově době mnozí — a to i členové křesťanských církví — vysmívali varování adventistů.VDV 225.4

Proč vlastně církve s takovou nelibostí odmítali zvěst o druhém příchodu Ježíše Krista? Zatímco pro bezbožné lidi znamená druhý příchod Ježíše Krista hrozbu a záhubu, pro věřící je radostí a nadějí. Tato velká pravda povzbuzovala Boží věrné následovníky ve všech dobách. Proč se tedy stala — podobně jako sám Ježíš Kristus — “kamenem úrazu” a “skálou pohoršení” pro Boží lid? Náš Pán slíbil svým učedníkům: “Odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě.” Jan 14,3. Laskavý a soucitný Spasitel předvídal, jak budou jeho následovníci osamělí a zarmoucení, proto přikázal andělům, aby je potěšili ujištěním, že se vrátí tak, jak odešel do nebe. Když učedníci pozorně hleděli vzhůru, aby zachytili poslední pohled na Pána, kterého milovali, slyšeli tato slova: “Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.” Skutky 1,11. Poselství andělů v nich vzbudilo novou naději. Učedníci “se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha”. Lukáš 24,52.53. Neradovali se proto, že Pán Ježíš od nich odešel, a tedy zůstali sami, aby bojovali se zkouškami a pokušeními světa, ale proto, že je andělé ujistili, že se Ježíš Kristus opět vrátí.VDV 225.5

Zvěst o návratu Ježíše Krista by měla být i dnes — podobně jako v Betlémě, když ji andělé oznámili pastýřům — dobrou zprávou, která přináší velkou radost. Lidé, kteří opravdu milují svého Spasitele, musí s radostí uvítat zprávu vycházející z Božího slova, že Pán — k němuž se upínají jejich naděje na věčný život — znovu přichází, ne proto, aby snášel urážky, posměch a opovržení — jak tomu bylo při jeho prvním příchodu —, ale v moci a slávě, aby vysvobodil svůj lid. Pouze lidé, kteří nemají rádi Spasitele, si přejí, aby se nevrátil. Neexistuje jasnější důkaz, že se církve odklonily od Boha, než podráždění a odpor, který v nich vyvolává toto Bohem seslané poselství.VDV 226.1

Věřící, kteří přijali učení o brzkém příchodu Ježíše Krista, si uvědomili nutnost pokání a pokory před Bohem. Mnozí dlouho váhali mezi Kristem a “světem”, nyní však cítili, že nadešla chvíle rozhodnutí. “Věčnost se pro ně stala nezvyklou skutečností. Nebe se přiblížilo, začali cítit svou vinu před Bohem.” (Bliss, str. 146) Křesťané se probouzeli k novému duchovnímu životu; uvědomovali si, že zbývá málo času a že to, co mají vykonat pro své bližní, musí vykonat rychle. Svět ustupoval do pozadí, zdálo se jim, že se před nimi otevírá věčnost. Cítili, že život se vším, co patří k jeho trvalému blahu nebo záhubě, zastiňuje všechno časné. Boží Duch umocnil jejich úsilí, když své bližní vyzývali k přípravě na Boží den. Svědectví beze slov, které dávali svým každodenním životem, představovalo trvalou výčitku neposvěceným členům církví, kteří ustrnuli na formalitách. Ti si nepřáli, aby je někdo rušil z jejich radovánek, honby za penězi a úsilí po světských poctách. Odtud pramenilo nepřátelství a odpor proti víře v příchod Ježíše Krista i proti těm, kdo ho hlásali.VDV 226.2