Evangelium na královském dvoře

Boží prozřetelnost dala Paříži další příležitost k přijetí evangelia. Lefévrovo a Farelovo volání lidé odmítli, nyní však měli poselství znovu vyslechnout příslušníci všech společenských vrstev. Král se ještě nepostavil plně na stranu Říma — proti reformaci; bránila mu v tom určitá politická hlediska. Markéta zase nepřestávala doufat, že ve Francii zvítězí protestantismus. Rozhodla, že v Paříži bude hlásáno reformované křesťanství. V době královy nepřítomnosti přikázala evangelickému knězi, aby kázal v pařížských kostelech. Protože to ale katoličtí hodnostáři zakázali, dala kněžna k dispozici palác. Jednu z místností v paláci nechala upravit na kapli a oznámila, že každý den v určenou hodinu se zde bude konat kázání a že jsou zváni lidé všech stavů. Na bohoslužby přicházely celé zástupy — lidé se shromažďovali nejen v kapli, ale zaplnili i přilehlé prostory. Denně přicházely tisíce posluchačů — šlechtici, státníci, právníci, obchodníci a řemeslníci. Král, místo aby tato shromáždění zakázal, nařídil, aby pro ně byly v Paříži vyhrazeny dva kostely. Ještě nikdy nebylo město tak vyburcováno Božím slovem. Zdálo se, že na obyvatelstvo působí Boží Duch. Opilství, prostopášnosti, řevnivost a zahálku nahradila střídmost, cudnost, pořádek a píle.VDV 149.1

Církevní vrchnost však nelenila. Protože král neměl v úmyslu jakkoli zasahovat proti konání bohoslužeb, obrátili se církevní hodnostáři na lid. Všemi prostředky se snažili vyvolat strach, předsudky a fanatismus nevědomých a pověrčivých davů. Paříž — stejně jako kdysi Jeruzalém — slepě poslouchala představitele církve a “nepoznala, co vede ku pokoji”. Dva roky bylo v hlavním městě hlásáno Boží slovo, a třebaže mnoho lidí evangelium přijalo, většina je odmítla. František usiloval o náboženskou snášenlivost, jen aby tím posloužil vlastním záměrům, a katolíkům se podařilo získat opět převahu. Kostely byly znovu zavřeny a znovu vzplály hranice.VDV 149.2

Kalvín se v té době v Paříži připravoval na své budoucí působení — studoval, přemýšlel, modlil se, ale také dále šířil evangelium. Nakonec však na něj padlo podezření a úřady rozhodly o jeho upálení. Domníval se, že je v ústraní a že mu nehrozí žádné nebezpečí. Opak byl však pravdou — znenadání přiběhli do jeho bytu přátelé se zprávou, že strážníci jsou již na cestě a hrozí mu zatčení. V tom okamžiku se ozvalo bouchání na domovní dveře. Teď už šlo o vteřiny. Zatímco někteří přátelé zdrželi strážníky u dveří, jiní mu pomohli dostat se z domu oknem. Kalvín pak rychle zmizel na předměstí, kde našel úkryt v domku dělníka, který přijal reformaci; převlékl se do šatů svého hostitele a s motykou na rameni zamířil na jih. Útočiště našel znovu na Markétině panství (D'Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 30).VDV 149.3

Pod ochranou vlivných přátel tam strávil několik měsíců a znovu měl možnost věnovat se studiu. Přitom se ale trvale zaobíral myšlenkami na evangelizaci Francie. V nečinnosti ostatně dlouho nevydržel — jakmile rozruch trochu utichl, našel si nové působiště — tentokrát v Poitiers, kde byla univerzita a kde se nové názory již setkaly s příznivou odezvou; tamější obyvatelé ochotně a rádi naslouchali evangeliu. Kázání se však nekonala na veřejnosti — “slovo věčného života” otevíral Kalvín svým posluchačům v domě vysokého městského hodnostáře nebo ve veřejných zahradách. Když se počet posluchačů rozrostl, došli k názoru, že bude bezpečnější scházet se za městem. Shromáždění se konala v jeskyni, do níž se vcházelo z hlubokého, úzkého průsmyku, zakrytého stromy a převislými skalními výčnělky. Lidé se shromažďovali postupně, po malých skupinách, které odcházely z města různými cestami. Na tomto odlehlém místě Kalvín nahlas předčítal Bibli a pak ji vykládal. Zde také francouzští protestanté poprvé slavili večeři Páně. Tento malý sbor vyslal rovněž několik věrných evangelistů.VDV 150.1

Kalvín se do Paříže vrátil ještě jednou; nedokázal se vzdát naděje, že Francie jako národ přijme reformaci. Zjistil však, že pro svou činnost zde nebude mít příznivé podmínky — hlásat evangelium znamenalo jít přímo na hranici. Proto se nakonec rozhodl, že odejde do Německa. Jakmile opustil Francii, rozpoutala se proti protestantům štvanice, jíž by bezpochyby také padl za oběť, kdyby tam zůstal.VDV 150.2

Stoupenci reformace ve Francii usilovali o to, aby jejich země držela krok s Německem a Švýcarskem, a proto se rozhodli zasadit římským pověrám pádnou ránu, která by vyburcovala celý národ. Tak byly jedné noci po celé Francii vylepeny plakáty napadající mši. Tento neuvážený čin však nijak nepřispěl k šíření evangelia, spíše naopak — přinesl zhoubu nejen těm, kdo plakáty vylepili, ale i všem stoupencům reformace ve Francii. Katolíci totiž získali to, po čem už dlouho toužili — záminku, aby mohli požadovat úplné vyhubení kacířů jako agitátorů, kteří ohrožují bezpečnost trůnu a mír v národě.VDV 150.3

Kdosi také — aniž se později zjistilo, zda byl původcem činu někdo z nerozvážných stoupenců reformace, anebo někdo z jejích lstivých odpůrců — přilepil jeden plakát na dveře králova pokoje. Panovník se zhrozil. Text na plakátu velice hrubým způsobem znevažoval pověry, které lidé po celé věky ctili a uznávali. To byla bezpříkladná troufalost — vnucovat králi tyto vývody. Nejdřív ze sebe nedokázal vypravit ani slovo — celý se třásl vzteky. Pak vydal příkaz: “Zatkněte bez rozdílu všechny, kdo jsou podezřelí z luterského kacířství. Všechny je zničím.” (D'Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 10) Tak se král jednoznačně postavil na stranu Říma.VDV 150.4