Před wormským sněmem

Konečně stál Luther před sněmem. Císař zasedl na trůn. Kolem něho stály nejvýznamnější říšské celebrity. Ještě nikdy nikdo nestál před významnějším shromážděním, aby se odpovídal ze své víry, než před jakým stál Martin Luther. “Předvolání před sněm už samo o sobě předznamenalo vítězství nad papežstvím. Přestože papež již nad Lutherem rozsudek vynesl, soudní dvůr mu dovolil se veřejně hájit, čímž se postavil nad papeže. Papež uvalil na tohoto člověka klatbu a tím ho vyloučil z lidské společnosti; nyní byl ale odsouzenec zdvořile pozván před nejvznešenější shromáždění na světě. Papež ho odsoudil k věčnému mlčení, on však nyní promluví k tisícům pozorných posluchačů, svolaných z nejvzdálenějších končin křesťanstva. Tak se prostřednictvím Luthera uskutečňovala obrovská revoluce. Řím již sestupoval ze svého trůnu, a byl to hlas mnicha, který ho tak pokořil.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)VDV 106.3

Před slavným a váženým shromážděním vypadal neurozený reformátor bázlivě a rozpačitě. Některá knížata zaregistrovala jeho pocity; přistoupili k němu a jeden z nich mu pošeptal: “Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.” Jiný mu řekl: “Budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, … bude vám dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.” Matouš 10,28.18-20. Velcí muži světa tak pomocí Kristových slov posílili Božího služebníka v té těžké chvíli.VDV 106.4

Luther byl přiveden přímo před císařův trůn. V přeplněném sále zavládlo hluboké ticho. Pak povstal císařský úředník, ukázal na hromadu Lutherových spisů a žádal, aby Luther odpověděl na dvě otázky: Zda se k nim hlásí jako ke svým spisům a zda je ochoten odvolat názory, které v nich hlásá. Když byly přečteny názvy knih, Luther odpověděl na první otázku a potvrdil, že je jejich autorem. Pak pokračoval: “Pokud jde o druhou otázku, ta se týká víry i spásy duší a jde v ní o Boží slovo, největší a nejvzácnější poklad na nebi i na zemi. Bylo by ode mě neuvážené, kdybych odpověděl bez rozmýšlení. Mohl bych toho říci méně, než vyžadují okolnosti, nebo více, než žádá pravda, a tak bych se mohl prohřešit proti slovům Kristovým: ‘Kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.’ Matouš 10,33. Proto žádám vaše císařské Veličenstvo ve vší pokoře, aby mi dopřálo času, abych mohl odpovědět, aniž bych se prohřešil proti Božímu slovu.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)VDV 106.5

Luther si počínal moudře, když vznesl takový požadavek. Tím přesvědčil shromáždění, že nejedná ukvapeně a bez rozvahy. Taková rozvážnost a takové sebeovládání — nečekané u člověka, který se dříve projevil tak směle a neústupně — přispěly k jeho síle a umožnily mu později odpovídat uvážlivě, moudře, rozhodně a důstojně, což překvapilo a zklamalo jeho protivníky a bylo výčitkou jejich nestoudnosti a pýše.VDV 107.1

Následujícího dne se měl dostavit, aby podal konečnou odpověď. Chvílemi mu téměř přestávalo tlouct srdce, když si uvědomil, jaké síly se spojily proti pravdě. Víra ho opouštěla, doléhal na něho strach. Připadalo mu, že nebezpečí hrozivě narůstá, že nepřátelé nad ním téměř zvítězili a temné mocnosti přešly do protiútoku. Mračna zlověstně zčernala, jako by ho chtěla dostat co nejdál od Boha. Silně zatoužil po ujištění, že Pán bude s ním. Plný úzkosti se vrhl k zemi a vyrážel ze sebe přerývané výkřiky, kterým mohl porozumět jen Bůh.VDV 107.2

“Všemohoucí a věčný Bože,” volal, “jak strašný je tento svět! Otvírá svou tlamu, aby mě sežral, a já tak málo věřím v tebe…, jestliže musím vkládat svou důvěru jen v sílu tohoto světa, pak je všechno ztraceno… Přišla moje poslední hodinka, rozsudek nade mnou byl již vynesen… Bože, pomoz mi proti celé moudrosti světa. Pomoz mi, … jen ty to dokážeš; … protože tady nejde o mé dílo, ale o tvé. Já tady nemám co dělat, nemám zač bojovat s mocnými tohoto světa… Jde o tvou věc … a je to spravedlivá a věčná věc. Pane, pomoz mi! Věrný a nezměnitelný Bože, neskládám svou důvěru v žádného člověka. Vše, co se zakládá na člověku, je nejisté; vše, co vychází z člověka, selhává… Ty jsi mne vyvolil pro toto dílo… Stůj při mně, pro tvého milovaného Ježíše Krista, který je mou ochranou, mou záštitou a mým pevným hradem.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)VDV 107.3

Moudrá prozřetelnost dopustila, aby si Luther uvědomil, co mu hrozí, aby nespoléhal na vlastní síly a nepouštěl se neuváženě do nebezpečí. Nebyly to však obavy z tělesného a duševního utrpení, nebyl to strach z mučení nebo smrti, co ho tak děsilo. Dostal se do mezní situace a cítil, že není schopen v ní obstát. Věc pravdy by mohla utrpět jeho slabostí. Zápasil s Bohem ne o vlastní záchranu, ale o vítězství evangelia. Trpěl úzkostí jako Izrael oné noci, když zápasil u opuštěného potoka. A podobně jako Izrael také zvítězil. V zoufalé bezmocnosti se vírou upnul ke Kristu jako k mocnému Vysvoboditeli; posilou mu bylo ujištění, že nebude stát před sněmem sám. Do srdce se mu vrátil klid a pocítil radost z toho, že mu bylo dopřáno vyvyšovat Boží slovo před vládci národů.VDV 107.4

Luther se připravoval na nadcházející zápas s myšlenkami soustředěnými na Boha. Přemýšlel o tom, jak odpoví, pročítal znovu statě svých vlastních spisů a vypisoval si z Bible důkazy, jimiž by podepřel svá tvrzení. Nakonec položil levou ruku na otevřené Písmo svaté, pravou ruku pozvedl k nebi a přísahal, že “zůstane věrný evangeliu a bude otevřeně vyznávat svou víru, i kdyby měl své svědectví zpečetit vlastní krví” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8).VDV 108.1

Když ho znovu uvedli do sněmovního sálu, nebylo na jeho tváři ani stopy po strachu nebo rozpacích. Klidně a důstojně stál jako Boží svědek před mocnými světa. Císařský úředník od něj nyní žádal, aby oznámil, zda chce odvolat své učení. Luther odpověděl mírně a pokorně, bez emocí. Z jeho projevu byl cítit ostych a úcta, zároveň však i radost a odhodlání, což shromáždění překvapilo.VDV 108.2

“Nejjasnější císaři, vznešená knížata, milostiví pánové,” začal Luther, “stojím dnes před vámi podle příkazu, který mi byl včera doručen. Milosrdenstvím Božím zapřísahám vaše Veličenstvo a vaše vznešené výsosti, abyste milostivě vyslechli obranu věci, o níž jsem přesvědčen, že je spravedlivá a pravdivá. Prosím, abyste mi odpustili, jestliže se z nevědomosti prohřeším proti dvorním zvyklostem a řádům, protože jsem nebyl vychován v královských palácích, ale v ústraní kláštera.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)VDV 108.3

Pak přešel k položené otázce a prohlásil, že jeho spisy nejsou všechny stejného druhu. Některé pojednávají o víře a dobrých skutcích a i jeho nepřátelé o nich prohlašují, že jsou nejen neškodné, nýbrž prospěšné. Odvolat tyto spisy — to by znamenalo odsoudit pravdu, kterou vyznávají všichni. Druhou skupinu tvoří knihy, které odhalují zkaženost a zlořády papežství. Odvolat tyto spisy — to by znamenalo posílit krutovládu Říma a dát neomezený prostor pro páchání hrozných nepravostí. Třetí skupina spisů napadá ty, kdo hájí panující zlořády. O těchto spisech ochotně uznal, že v nich byl tvrdší, než příslušelo. Netvrdil, že je neomylný; ani tyto knihy však nemohl odvolat, protože by to povzbudilo nepřátele pravdy, kteří by pak utiskovali Boží lid ještě krutěji.VDV 108.4

“Jsem však jen člověk, ne Bůh,” pokračoval Luther dále, “proto se budu hájit, jako se hájil Kristus: Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné… Pro Boží milosrdenství zapřísahám vás, nejjasnější císaři, a vás, nejvznešenější knížata, a příslušníky všech stavů, abyste dokázali ze spisů proroků a apoštolů, že jsem se mýlil. Jakmile mě o tom přesvědčíte, odvolám každý blud a budu první, kdo vezme knihy, které jsem napsal, a hodí je do ohně.”VDV 108.5

“Co jsem právě řekl, doufám, jasně ukazuje, že jsem pečlivě promyslel a zvážil nebezpečí, jež mi hrozí. To mi však strach nenahání, naopak, těší mě, když vidím, že evangelium je dnes, stejně jako v dřívějších dobách, příčinou sporů a zápasů. To je podstata a úděl Božího slova. Ježíš Kristus řekl: ‘Nepřišel jsem uvést na zemi pokoj, ale meč.’ Matouš 10,34. Boží rozhodnutí jsou podivuhodná i nahánějí hrůzu. Střezte se, abyste ve snaze potlačit spory nepronásledovali svaté Boží slovo, a nepřivolali tak na sebe zhoubu v podobě nepřekonatelných nástrah a věčnou záhubu… Mohl bych uvést mnoho příkladů z Božího slova. Mohl bych mluvit o faraónech, o králích Babylónu či Izraele, kteří zmařili svůj život zdánlivě moudrými činy, jimiž se snažili posílit své panství. ‘Bůh přenáší hory, než by se kdo nadál.’” Jób 9,5. (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)VDV 108.6

Luther mluvil německy. Když skončil svou řeč, byl požádán, aby přednesl totéž latinsky. Ačkoli se cítil již velice vyčerpaný, vyhověl žádosti a pronesl svou řeč znovu stejně jasně a se stejnou silou jako poprvé. Boží prozřetelnost to takto vedla. Myšlení mnoha hodnostářů bylo totiž tak zatemněno bludem a pověrami, že při prvním přednesu nepoznali závažnost Lutherových argumentů. Opakování jim pak umožnilo je lépe pochopit.VDV 109.1

Ti, kteří zatvrzele zavírali oči před světlem — neměli zájem nechat se přesvědčit pravdou — byli rozzuřeni silou Lutherových slov. Když skončil svůj projev, řekl mu mluvčí sněmu zlostně: “Neodpověděl jsi na otázku, která ti byla položena… Žádá se od tebe, abys dal jasnou a přesnou odpověď… Odvoláš, nebo neodvoláš?”VDV 109.2

Luther odpověděl: “Jelikož nejjasnější Veličenstvo a urozené panstvo žádá ode mne jasnou, prostou a přesnou odpověď, dám vám ji a zní takto: Nemohu podřídit svou víru ani papeži ani sněmům, protože je nad slunce jasné, že se často mýlí a navzájem si protiřečí. Proto tedy dokud nebudu přesvědčen důkazy z Písma svatého nebo zdravým rozumem, dokud nebudu přesvědčen těmi statěmi, jež jsem uváděl, a dokud se tím neuvolní mé svědomí vázané Božím slovem, nemohu odvolat a neodvolám, neboť se nesluší křesťanu, aby mluvil proti svému svědomí. Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej. Amen.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)VDV 109.3

Tento spravedlivý muž stál na pevném základu Božího slova. Nebeské světlo ozařovalo jeho tvář. Všichni měli možnost poznat jeho velikost a povahovou ryzost, jeho vnitřní pokoj a radost, když mluvil proti bludu a o nadřazenosti víry, která přemáhá svět.VDV 109.4

Shromáždění na chvíli oněmělo úžasem. Při svém prvním slyšení totiž Luther mluvil tiše a jeho jednání bylo uctivé a pokorné. Zastánci papežství si to vykládali jako znamení, že začíná ztrácet odvahu. Pokládali jeho žádost o odročení za předehru k odvolání. Sám císař Karel si všiml mnichovy tělesné sešlosti, jeho chudého oděvu a prostého vystupování a napůl s opovržením prohlásil: “Tenhle mnich ze mne nikdy neudělá kacíře.” Odvaha a pevnost, s níž nyní Luther vystoupil, stejně jako pádnost a srozumitelnost jeho argumentů, byla pro posluchače překvapením. Císař s obdivem zvolal: “Tento mnich mluví velice odvážně.” Mnozí němečtí šlechtici sledovali s pýchou a obdivem tohoto představitele svého národa.VDV 109.5

Přívrženci Říma byli zahnáni do úzkých. Jejich věc se dostala do nepříznivého světla. Pokusili se uhájit svoji pozici ne tím, že by se odvolali na Písmo, ale tím, že se uchýlili k osvědčenému prostředku Říma — k vyhrůžkám. Mluvčí sněmu prohlásil: “Jestliže neodvoláš, císař a říšští stavové uváží, jak zakročí proti nenapravitelnému kacíři.”VDV 109.6

Lutherovým přátelům, kteří s velkým potěšením naslouchali jeho skvělé obraně, přeběhl při těchto slovech mráz po zádech. Luther však klidně odpověděl: “Bůh buď mým pomocníkem, protože nemohu nic odvolat.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 8)VDV 110.1

Pak dostal pokyn, aby opustil sněm, aby se knížata mohla poradit. Každý cítil, že nastala rozhodná chvíle. Lutherova tvrdošíjnost a neochota k ústupkům může ovlivnit dějiny církve na celá staletí. Sněm rozhodl, že mu poskytne ještě jednu příležitost; znovu a naposledy byl přiveden do shromáždění a znovu mu byla položena otázka, zda chce odvolat své učení. “Nemohu odpovědět jinak,” prohlásil, “než jak jsem už odpověděl.” Bylo zřejmé, že ho ani sliby ani hrozbami nepřinutí podvolit se nátlaku.VDV 110.2

To bylo pro papežence zklamání — jejich moc, před níž se třásli králové a šlechtici, byla takto zlehčena prostým mnichem. Rádi by mu dali pocítit svůj hněv a umučili ho k smrti. Luther chápal, jaké nebezpečí mu hrozí, proto se všemi jednal s křesťanskou důstojností a klidem. V jeho slovech nebylo cítit emoce, nebyla v nich pýcha ani přetvářka. Přestal myslet na sebe i na vrchnost, před kterou stojí, a cítil jen, že je v přítomnosti někoho, kdo je nekonečně větší než papež, preláti, králové a císaři. Lutherovými ústy promluvil Kristus tak mocně a důstojně, že v té chvíli naplnila jak přátele, tak nepřátele posvátná úcta a úžas. Na sněmu byl přítomen Duch svatý, který zapůsobil na srdce nejvyšších mužů říše. Některá z knížat odvážně uznala, že Lutherova věc je spravedlivá. Mnozí byli přesvědčeni, kde je pravda, někteří na to však brzy zapomněli. Byla tam i skupina lidí, kteří tehdy neprojevili své přesvědčení, ale později sami Písmo studovali a stali se neohroženými přívrženci reformace.VDV 110.3

Kurfiřt Fridrich očekával Lutherovo vystoupení před sněmem v úzkosti a obavách; jeho projev pak na něj ovšem hluboce zapůsobil. Byl na Luthera pyšný, líbila se mu jeho odvaha, pevnost a duchapřítomnost a rozhodl se, že ho bude bránit ještě důrazněji. Poznal rozdíl mezi oběma stranami. Pochopil, že moc Boží pravdy porazila moudrost papežů, králů a prelátů. Papežství utrpělo porážku, kterou bude cítit mezi všemi národy a ve všech dobách.VDV 110.4

Když papežský legát poznal, jaký účinek měla Lutherova řeč, zmocnily se ho ještě větší obavy o osud Říma a rozhodl se zničit Luthera stůj co stůj; byl připraven využít k tomu všech dostupných prostředků. Vynaložil všechnu svoji pověstnou výřečnost a diplomatický um, aby mladičkého císaře přesvědčil, jak bláhové a riskantní by bylo obětovat pro věc bezvýznamného mnicha přátelství a podporu mocného papeže.VDV 110.5