Nutnost rozdělení

Po dlouhém a ostrém sporu se malá skupina věrných rozhodla přerušit veškeré kontakty s odpadlou církví, pokud neprojeví ochotu rozloučit se s bludy a modlářstvím. Pochopili, že rozchod je naprosto nezbytný, mají-li zůstat věrni Božímu slovu. Neměli odvahu přehlížet bludy, které ohrožovaly jejich spasení, a dát tak příklad, který by ohrožoval víru jejich dětí a vnuků. Byli ochotni přijmout jakékoli ústupky, které by byly slučitelné s věrností Bohu, aby zachovali pokoj a jednotu; pochopili však, že jednota a pokoj získané za cenu obětování zásad by byly příliš drahé. Pokud by měla být jednota zachována pouze za cenu ústupků na úkor pravdy a spravedlnosti, pak je lepší rozchod, i když dojde k boji.VDV 33.2

Církvi i světu by prospělo, kdyby v srdcích lidí, kteří se hlásí k Bohu, ožily stejné zásady, které tehdy vedly věrné Kristovy následovníky. Je zarážející, jak jsou dnes lidé lhostejní, pokud jde o základní body křesťanského učení. Rozšiřuje se názor, že učení vlastně není tak podstatné. Tento úpadek posiluje pozice satanových přisluhovačů. Tisíce lidí, kteří se dnes hlásí ke křesťanství, se dívají se sympatiemi na falešné nauky a osudové klamy, které věrní křesťané v minulých staletích odhalovali a potírali s nasazením vlastního života.VDV 33.3

První křesťané byli opravdu zvláštní lidé. Jejich bezvadné jednání a neochvějná víra byly trvalou výčitkou, která nedopřála klidu hříšníkům. I když jich bylo málo, a třebaže neměli bohatství, postavení ani tituly, přesto se stávali postrachem pachatelů zla všude, kde lidé poznali jejich učení a povahy. Proto je také lidé zlí a špatní nenáviděli, podobně jako bezbožný Kain nenáviděl svého bratra Ábela. Ze stejného důvodu — tak jako Kain zabil Ábela — zabíjeli Kristovy následovníky lidé, kteří zavrhli působení Ducha svatého. Ze stejného důvodu Židé zavrhli a ukřižovali Krista — protože jeho čistota a svatost jeho charakteru byla trvalou výčitkou jejich sobectví a zkaženosti. Ve stejné situaci vždy byli a stále jsou i věrní Kristovi následovníci — vzbuzují nenávist a odpor lidí, kterým se hřích líbí a jdou rádi jeho cestou.VDV 33.4

Jak může být evangelium nazýváno poselstvím míru? Když prorok Izaiáš předpovídal narození Mesiáše, dal mu titul “Vládce pokoje”. Když andělé oznamovali pastýřům na betlémských pláních, že se narodil Ježíš Kristus, zpívali: “Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi.” Lukáš 2,14. Uvedené prorocké výroky se na první pohled zásadně liší od slov samotného Ježíše Krista: “Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.” Matouš 10,34. Oba tyto výroky jsou však v naprostém souladu, pokud jim správně rozumíme. Evangelium je poselství míru. Křesťanství je systém, který mohl přinést pokoj, soulad a štěstí celému světu, kdyby jej lidé přijali a řídili se jím. Kristovo náboženství spojuje do úzkého bratrského svazku všechny, kdo je přijmou. Posláním Pána Ježíše bylo smířit člověka s Bohem, a tím i lidi navzájem. Většina světa je však ovládána satanem, úhlavním nepřítelem Ježíše Krista. Evangelium předkládá lidem zásady života, které se naprosto liší od toho, na co jsou lidé zvyklí a co se jim líbí, a proto mu odporují. Nenávidí čistotu, která odhaluje a odsuzuje jejich hříchy, pronásledují a ničí ty, kdo jim předkládají spravedlivé a svaté požadavky Božího slova. V tomto smyslu — protože představená pravda vyvolává nenávist a odpor — je evangelium nazýváno mečem.VDV 33.5