Loading...
Larger font
Smaller font
Copy
Print
Contents

Velké drama věků

 - Contents
  • Results
  • Related
  • Featured
No results found for: "".
  • Weighted Relevancy
  • Content Sequence
  • Relevancy
  • Earliest First
  • Latest First
    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents

    Čas hrůzovlády

    Určili, že hrůzný obřad se bude konat 21. ledna 1535. V celém národu rozdmýchali pověrečný strach a fanatickou nenávist. Pařížské ulice se zaplnily lidmi, kteří přišli ze všech okolních krajů. Obřad měl začít ráno okázalým průvodem. “Domy, kolem nichž průvod procházel, zdobily smuteční prapory a na určených místech stály oltáře.” Přede dveřmi každého domu plála pochodeň na počest “svátosti”. Průvod se seřadil před svítáním u královského paláce. “V čele nesli prapory a kříže z několika farností, pak šli ve dvojicích měšťané s pochodněmi” a za nimi příslušníci čtyř mnišských řádů ve svých hábitech. Za nimi nesli velkou sbírku slavných ostatků a za ostatky jeli církevní hodnostáři v purpurových rouchách, ozdobených drahými kameny. Byla to jedinečná a úchvatná podívaná.VDV 152.4

    “Hostii nesl pařížský biskup pod nádherným baldachýnem, který drželi čtyři šlechtici… Za hostií kráčel král… František I., na hlavě neměl korunu, ani nebyl oblečený do královských šatů.” S “nepokrytou hlavou, s očima sklopenýma k zemi, se zapálenou svící v ruce” kráčel král Francie “jako kajícník” (Wylie, sv. 13, kap. 21). Před každým oltářem se pokorně sklonil, ne za vlastní hříchy ani za nevinnou krev, jíž si poskvrnil ruce, ale za smrtelný hřích poddaných, kteří se opovážili zavrhnout mši. Za ním kráčela královna a ostatní hodnostáři, vždy ve dvojici, každý se zapálenou svící.VDV 152.5

    Součástí obřadu byl také panovníkův projev k vysokým hodnostářům království ve velkém sále biskupského paláce. Vystoupil před ně se zarmoucenou tváří a pohnutými slovy naříkal nad “zločiny, rouháním, nad dnem žalu a hanby”, který přišel na národ. Vyzval každého věrného poddaného, aby pomáhal vyhladit “mor kacířství”, který hrozí Francii zkázou. Prohlásil: “Jakože jsem, pánové, vaším králem, kdybych věděl, že jeden z mých údů je poskvrněn nebo nakažen touto hnusnou hnilobou, požádal bych vás, abyste jej uťali… Ba více, kdybych viděl, že jedno z mých dětí je tím poskvrněno, neušetřil bych je… Sám bych se ho vzdal a obětoval bych ho Bohu.” Slzy přerušily jeho projev. Celé shromáždění naříkalo a jedním hlasem volalo: “Dáme život za katolické náboženství!” (D'Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 12)VDV 153.1

    Nad národem, který pohrdl “světlem pravdy”, zavládla strašná temnota. Projevila se milost, “která přináší spásu” — Francie viděla její moc a svatost, obyvatele oslovila její krása, města i vesnice osvítila její záře, ale Francie ji odmítla a dala přednost tmě před světlem. Odmítla nabízený nebeský dar, nazvala zlo dobrem a dobro zlem, až se stala obětí vlastního sebeklamu. Přestože se Francouzi mohli domnívat, že slouží Bohu, když pronásledují jeho lid, jejich upřímnost ve zlu je nezbavila viny. Vědomě odmítli světlo, které je mohlo ochránit před klamem, a zabránit, aby se nepošpinili krví nevinných lidí.VDV 153.2

    Slavnostní přísaha o vymýcení kacířství se konala ve velké katedrále, v níž o tři sta let později nastolil na trůn bohyni rozumu národ, který zapomněl na živého Boha. Pak se průvod znovu seřadil a představitelé Francie se dali do díla, ke kterému se přísahou zavázali. “V krátkých vzdálenostech od sebe byly postaveny hranice, na nichž měli být zaživa upáleni protestanté. Hranice měly být zapalovány v okamžiku, kdy se přiblíží král s průvodem, aby přihlížel popravě.” (Wylie, sv. 13, kap. 21) Utrpení těchto svědků Ježíše Krista se nedá ani vylíčit. Oběti však nezakolísaly. Když byl vyzván jeden z mučedníků, aby odvolal, odpověděl: “Věřím jen tomu, co dříve hlásali proroci a apoštolové a čemu věřili všichni svatí. Má víra je zakotvena v Bohu a odolá všem pekelným mocnostem.” (D'Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 12)VDV 153.3

    Znovu a znovu se průvod zastavoval na místech, kde v mukách umírali protestanté. Když dorazil zpátky ke královskému paláci, dav se rozešel, král a preláti se odebrali do svých komnat spokojeni s tím, co se toho dne odehrálo. Ubezpečovali se navzájem, že započaté dílo bude pokračovat až do úplného vykořenění kacířství.VDV 153.4

    Evangelium pokoje, které Francie odmítla, bude vykořeněno, přinese to však strašlivé následky. 21. ledna 1793, dvě stě padesát osm let poté, co Francie začala pronásledovat stoupence reformace, procházel ulicemi Paříže jiný průvod se zcela jiným záměrem. “Hlavní postavou byl opět král. Znovu nastala vřava a znovu se ozývaly výkřiky — i nyní bylo slyšet volání po dalších obětech. Znovu byly postaveny černé šibenice a znovu den skončil hroznými popravami. Ludvík XVI. se rval se svými vězniteli a katy. Násilím ho dovlekli ke špalku a přinutili pokleknout; pak dopadla sekera a jeho hlava se skutálela na pódium.” (Wylie, sv. 13, kap. 21) Král nebyl jedinou obětí, nedaleko od jeho popraviště zemřelo v čase hrůzovlády pod gilotinou dva tisíce osm set lidí.VDV 153.5

    Reformace otevřela světu Bibli, rozpečetila předpisy Božího zákona a ukázala, jaké požadavky klade na svědomí člověka. Nekonečná láska odhalila lidem Boží zákony a zásady. Bůh radil: “Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky každého jiného lidu. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ.” 5. Mojžíšova 4,6. Francie odmítla Boží dar, a tím zasela símě anarchie a sebezničení. Jako nevyhnutelný následek přišla revoluce a hrůzovláda.VDV 154.1

    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents