První a druhý chrám

Dva dny před Velikonocemi, když naposledy odešel z chrámu — poté, co odsoudil pokrytectví židovských vůdců —, vyšel Kristus opět se svými učedníky na Olivovou horu a posadil se s nimi na travnaté úbočí, odkud se nabízel pohled na město. Ještě jednou si prohlížel jeho hradby, věže a paláce. Ještě jednou se díval na chrám v jeho oslňující nádheře, na diadém krásy korunující posvátnou horu.VDV 18.3

O tisíc let dříve opěvoval žalmista přízeň, kterou Bůh projevil Izraelcům tím, že učinil jejich svatyni svým obydlím: “V Šálemu je jeho stánek, jeho obydlí je na Siónu.” Bůh si zvolil “kmen Judův, horu Sión, tu si zamiloval. Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes.” Žalm 76,3; 78,68.69. První chrám byl vystavěn v době, kdy se Izraeli dařilo nejlépe. Král David tehdy pro tento účel shromáždil obrovské poklady a na Boží popud byly vypracovány plány na stavbu chrámu (1. Paralipomenon 28,12.19). Šalomoun, nejmoudřejší z izraelských panovníků, dílo dokončil. Tento chrám byl nejznamenitější stavbou, jakou kdy svět viděl. Přesto Hospodin prohlásil o druhém chrámu ústy proroka Agea: “Sláva tohoto nového domu bude větší nežli prvního.” “Otřesu všemi pronárody, a přijdou s tím nejvzácnějším, co mají; a naplním tento dům slávou, praví Hospodin zástupů.” Ageus 2,10.8.VDV 18.4

První chrám zbořil Nebúkadnesar a asi pět set let před Kristovým narozením jej znovu vystavěli Židé, kteří se po celoživotním zajetí vrátili do zničené a téměř opuštěné vlasti. Mezi nimi byli i starci, kteří pamatovali slávu Šalomounova chrámu a kteří při kladení základů nové stavby naříkali, že nebude tak krásná jako předešlá. Tehdejší pocity působivě popsal prorok: “Kdo zůstal mezi vámi z těch, kteří viděli tento dům v jeho prvotní slávě? A jaký jej vidíte nyní? Není ve vašich očích jen pouhé nic?” Ageus 2,4; Ezdráš 3,12. Tehdy Bůh slíbil, že sláva druhého domu převýší slávu prvního.VDV 19.1

Druhý chrám se ovšem prvnímu nevyrovnal nádherou a velkolepostí, ani nebyl poctěn stejnými viditelnými důkazy Boží přítomnosti, jakými byl poctěn první chrám. Neprojevila se v něm nadpřirozená moc, která by svědčila o jeho zasvěcení. Nikdo v něm neviděl oblak slávy, který by naplnil nově vystavěný svatostánek. Z nebe nesestoupil oheň, který by strávil oběť na jeho oltáři. Mezi cherubíny ve svatyni svatých nepřebývala Boží sláva, vždyť uvnitř nebyla truhla smlouvy, slitovnice ani desky svědectví. Z nebe nepromlouval hlas, který by kněžím oznamoval Hospodinovu vůli.VDV 19.2

Po staletí se Židé marně pokoušeli dokázat, že se splnilo Boží zaslíbení, oznámené Ageem. Jejich myšlení totiž zaslepila pýcha a nevěra, proto nepoznali pravý význam prorockých slov. Druhý chrám nebyl poctěn oblakem Hospodinovy slávy, ale živou přítomností toho, v němž přebývala plnost božství tělesně a jenž byl sám Bůh zjevený v těle. “Touha všech národů” přišla opravdu do svého chrámu, když Ježíš z Nazareta učil a uzdravoval na jeho nádvořích. Kristovou přítomností, a jenom jí, převyšoval druhý chrám první. Avšak Izrael odmítl Dar, který Bůh chrámu nabídl. Se skromným Učitelem, který toho dne naposledy vyšel z jeho zlaté brány, opustila Boží sláva chrám navždy. Naplnila se Spasitelova slova: “… váš dům se vám ponechává pustý.” Matouš 23,38.VDV 20.1

Učedníky naplnila hrůza a úžas, když Ježíš předpověděl zničení chrámu. Chtěli lépe porozumět smyslu jeho slov. Více než čtyřicet let bylo vynakládáno mnoho prostředků, práce a stavitelského umění, aby se zvýšila jeho nádhera. Herodes Veliký na něj vynaložil jak římské bohatství, tak židovské poklady, dokonce i císař jej obohatil vlastními dary. Těžké hranoly bílého mramoru takřka neuvěřitelných rozměrů, které byly dopraveny z Říma, tvořily součást stavby chrámu. Na ně upozornili učedníci svého Mistra slovy: “Pohleď, … jaké to kameny a jaké stavby.” Marek 13,1.VDV 20.2

Na tato slova Ježíš odpověděl vážně a překvapivě: “Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.” Matouš 24,2.VDV 20.3

Učedníci se zničením Jeruzaléma spojovali událost, kdy Kristus přijde osobně na zem v pozemské slávě, aby převzal vládu nad celosvětovou říší, potrestal zatvrzelé Židy a zlomil římskou nadvládu. Pán jim slíbil, že přijde podruhé. Proto si při zmínce o trestech nad Jeruzalémem vzpomněli na jeho druhý příchod. Když se na Olivové hoře shromáždili kolem Spasitele, zeptali se: “Kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?” Matouš 24,3.VDV 20.4

Budoucnost byla učedníkům milosrdně zahalena. Kdyby tehdy plně pochopili dvě strašné skutečnosti — utrpení Vykupitele, jeho smrt a zkázu města i chrámu —, přemohla by je hrůza. Kristus jim naznačil význačné události, ke kterým dojde před koncem času. Tehdy mu však plně neporozuměli. Skutečný význam jeho slov měl být pochopen, až to Boží lid bude potřebovat. Proroctví, které Kristus vyslovil, mělo dvojí smysl: Předpovídalo zkázu Jeruzaléma a zároveň hrůzy posledního velkého dne.VDV 20.5

Ježíš vyprávěl naslouchajícím učedníkům o soudech, jež stihnou odpadlý Izrael, a zvláště o trestu, který na sebe přivolají odmítnutím a ukřižováním Mesiáše. Blízkost hrůzného vyvrcholení budou oznamovat neomylná znamení. Strašná hodina přijde náhle a rychle. Spasitel upozornil své následovníky: “Když pak uvidíte znesvěcující ohavnost, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém — kdo čteš, rozuměj — tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor.” Matouš 24,15.16; Lukáš 21,20.21. Až modloslužebné symboly Římanů budou postaveny na posvátné půdě, která se rozprostírala ještě několik set metrů za městskými hradbami, tehdy Kristovi následovníci mají hledat bezpečí v útěku. Až uvidí varovná znamení, nesmějí ti, kdo se chtějí zachránit, ani okamžik otálet. V celém Judsku i v samotném Jeruzalémě musí okamžitě uposlechnout signál k útěku. Ten, kdo náhodou bude na střeše domu, nesmí už vejít do domu, ani kdyby tím mohl zachránit své nejvzácnější poklady. Ti, kdo budou pracovat na polích nebo vinicích, nesmějí ztrácet čas tím, že se vrátí pro vrchní oděv, který odložili při práci v parnu dne. Nesmějí otálet ani okamžik, aby je nestihla zkáza.VDV 20.6