Naplňující se proroctví

Proroctví ve Zjevení 13. kapitole říká, že moc znázorněná šelmou se dvěma beránčími rohy přinutí “zemi a její obyvatele”, aby se klaněli papežství — které v proroctví představuje šelma podobná levhartu. Šelma se dvěma rohy také navede “obyvatele země, aby postavili sochu té šelmě”. Navíc přinutí všechny, “malé i velké, bohaté i chudé, svobodné i otroky,” aby přijali znamení šelmy (Zjevení 13,11-16). Jak jsme si již uvedli, moc představená v proroctví šelmou s beránčími rohy jsou Spojené státy. Proroctví se vyplní, až budou Spojené státy vynucovat zachovávání neděle, kterou Řím pokládá za zvláštní potvrzení své svrchovanosti. Spojené státy nebudou přisluhovat papežské moci samy. Vliv Říma v zemích, které kdysi uznávaly jeho nadvládu, ještě zdaleka nepominul. Proroctví předpovídá obnovu jeho moci: “Viděl jsem, že jedna z jejích hlav vypadala jako smrtelně raněná, ale ta rána se zahojila. A celá země v obdivu šla za tou šelmou.” Zjevení 13,3. Zasazení smrtelné rány ukazuje na úpadek papežství v roce 1798. Po této události, jak říká prorok, “se ta rána zahojila. A celá země v obdivu šla za tou šelmou.” Apoštol Pavel výslovně uvádí, že “člověk nepravosti” bude působit až do doby druhého Kristova příchodu (2. Tesalonickým 2,3-8). Až do konce času bude pokračovat ve svém díle klamu. Jan o této moci říká: “Budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize života.” Zjevení 13,8. Jak ve Starém, tak v Novém světě bude papežství poctěno tím, že lidé budou uctívat neděli, a tedy uznávat ustanovení vycházející plně z autority církve.VDV 374.3

Od poloviny devatenáctého století předkládají američtí věřící, kteří studují proroctví, toto svědectví světu. Současné události svědčí o blížícím se naplnění předpovědi. Když protestanté mluví o tom, že si Bůh přeje, abychom světili neděli, aniž by pro to měli jakýkoli důkaz z Písma, počínají si podobně jako kdysi představitelé katolické církve, kteří vymýšleli zázraky, aby jimi nahradili Boží přikázání. Budou se opakovat pohrůžky, že Bůh potrestá ty, kdo přestupují neděli. Do určité míry se to už děje. Hnutí, které chce prosadit zachovávání neděle, získává podporu.VDV 375.1

Udivující je vychytralost a obratnost římské církve, která umí odhadnout, co bude následovat. Klidně vyčkává, až přijde její hodina. Sleduje, jak protestantské církve uznávají její autoritu tím, že přijímají falešný den odpočinku a chystají se vynutit jeho dodržování stejnými prostředky, jaké kdysi používala římská církev. Lidé, kteří odmítají evangelium, budou hledat pomoc u mocnosti, která se považuje za neomylnou, aby prosadili nařízení, které vydala. Jak ochotně přijde tato moc protestantům v této věci na pomoc, není těžké uhádnout. Kdo jiný než představitelé katolické církve se dokáže tak snadno vypořádat s těmi, kdo odmítají poslouchat církev?VDV 375.2

Římskokatolická církev se všemi svými pobočkami po celém světě tvoří obrovskou organizaci pod vládou papežské stolice. Slouží jejím zájmům. Milióny jejích členů ve všech zemích světa jsou vedeny, aby se cítili zavázáni věrností papeži. Ať jsou jakékoli národnosti, ať žijí v kterékoli formě státního zřízení, autorita církve má být pro ně tou nejvyšší. A přestože přísahali věrnost státu, slib věrnosti církvi je nadřazený nad tuto přísahu a zprošťuje je všech závazků, které odporují zájmům Říma.VDV 375.3

Dějiny svědčí o obratných a vytrvalých snahách římské církve vměšovat se do záležitostí národů. Kdykoli se jí to podařilo, sledovala vlastní cíle bez ohledu na prospěch vlád či národů. V roce 1204 si papež Inocenc III. vynutil na aragonském králi Petru II. tuto zvláštní přísahu: “Já Petr, král aragonský, vyznávám a slibuji, že budu svému pánu, papeži Inocencovi, jeho katolickým následníkům a římské církvi vždy věrný a poslušný, že své království zachovám věrně v poslušnosti, že budu bránit katolickou víru a potírat kacířskou zvrhlost.” (John Dowling, The History of Romanism, 5. díl, kap. 6, odd. 55) To odpovídá tvrzení o moci římského velekněze, kterému “podle zákona přísluší sesazovat císaře” a který “může poddané zprošťovat věrnosti jejich vládcům” (Mosheim, 3. díl, 11. století, odd. 2, kap. 2, pozn. 17).VDV 375.4

Nezapomeňme ani na to, jak se Řím pyšní tím, že se nemění. Zásady Řehoře VII. a Inocence III. zůstávají stále zásadami katolické církve. Kdyby dnes měla církev moc, prosadila by je stejně rázně jako v minulých staletích. Protestanté si neuvědomují, co dělají, když chtějí přijmout pomoc Říma při prosazování nedělního odpočinku. Zatímco se snaží uskutečnit svůj záměr, usiluje Řím o obnovení své moci, aby znovu získal ztracenou svrchovanost. Až jednou Spojené státy přijmou zásadu, že církev smí používat nebo ovládat státní moc, že náboženské svátky mohou být vynucovány státními zákony, zkrátka že církev a stát mají vládnout nad svědomím, tehdy bude zajištěno vítězství Říma v této zemi.VDV 375.5

Boží slovo upozorňuje na blížící se nebezpečí. Pokud protestanté toto upozornění nepřijmou, poznají, jaké jsou skutečné záměry Říma. Pak už ale bude pozdě vymanit se z léčky. Moc papežství tiše roste. Jeho učení má vliv na zákonodárné sbory, na církve i na myšlení lidí. Staví krásné a mohutné budovy, v jejichž tajných místnostech se bude znovu osnovat staré pronásledování. Skrytě a nenápadně sbírá Řím své síly, aby v příhodný okamžik mohl uskutečnit své záměry. Snaží se získat výhodné výchozí postavení, a vlastně ho už dosáhl. Brzy uvidíme i pocítíme, kam Řím míří. Kdo bude věřit Božímu slovu a bude se jím řídit, přivolá na sebe pohanu a pronásledování.VDV 376.1