Kristův pohled do budoucnosti

Před Ježíšovým zrakem se promítlo období více než tisíce let, v němž Bůh prokazoval vyvolenému lidu zvláštní přízeň a projevoval zvláštní péči. Stála tu hora Moria, na níž se dal Izák, “syn zaslíbení”, bez odporu připoutat jako oběť k oltáři, a tak se stal symbolem oběti Božího Syna. Zde byla Abrahamovi — “otci věřících” — potvrzena smlouva požehnání, slavné mesiášské zaslíbení. 1. Mojžíšova 22,9.16-18. Na tomto místě plameny oběti stoupající k nebi z humna Ornana Jebuzejského odvrátily meč hubícího anděla (1. Paralipomenon 21) — vhodný to symbol Spasitelovy oběti a jeho přímluvy za viníky. Jeruzalém byl poctěn Bohem více než celá země. “Hospodin si totiž zvolil Sión, zatoužil jej mít za sídlo.” Žalm 132,13. Tady po věky proroci pronášeli varovná poselství. Tady kněží mávali svými kadidelnicemi a vůně kadidla spolu s modlitbami věřících stoupala k Bohu. Tady byla denně obětována krev beránků, která ukazovala na budoucího Božího Beránka. Tady Hospodin zjevil svou přítomnost v oblaku slávy nad slitovnicí. Odtud vycházel onen tajemný žebřík spojující zemi s nebem (1. Mojžíšova 28,12; Jan 1,51) — žebřík, po němž sestupují a vystupují Boží andělé a který otevírá světu cestu do nejsvětějších míst. Kdyby Izrael jako národ zůstal Bohu věrný, zůstal by Jeruzalém, Boží vyvolené město, zachován navždy (Jeremjáš 17,21-25). Avšak dějiny tohoto národa, tolik poctěného Boží přízní, jsou dějinami odpadlictví a vzdoru. Izrael pohrdl Boží milostí, zneužil svých výsad a promarnil své příležitosti.VDV 15.1

Ačkoli Izraelci “Boží posly zesměšňovali, pohrdali jeho slovy a jeho proroky prohlašovali za podvodníky” (2. Paralipomenon 36,16), Bůh s nimi jednal stále jako “Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný”. 2. Mojžíšova 34,6. Boží milosrdenství vůči nim nepřestalo, přestože je stále odmítali. S láskou, která převyšuje lásku otce k synovi, “nepřestával k nim Bůh posílat své posly, protože měl soucit se svým lidem i se svým příbytkem”. 2. Paralipomenon 36,15. Když výzvy, prosby a napomenutí nepomáhaly, poslal jim největší dar nebes — a v tomto jediném daru jim dal vlastně celé nebe.VDV 15.2

Sám Boží Syn přišel, aby přivedl k pokání zatvrzelé město. Byl to Kristus, kdo vysvobodil Izrael jako vinný kmen z Egypta. Žalm 80,9. Vlastní rukou vyháněl před ním pohany. Zasadil ho “na úrodném svahu”. Pečlivě jej ohradil, vyslal své služebníky, aby se o něho starali. Nakonec zvolal: “Co se mělo pro mou vinici ještě udělat, a já pro ni neudělal?” Izajáš 5,1.4. Když pak očekával, že ponese hrozny, plodila plané víno. Nepřestával však doufat, že přinese úrodu. Přišel osobně na svou vinici, aby zjistil, zda ji lze zachránit před zkázou. Okopal svůj vinný kmen, prořezal ho a ošetřil. Byl neúnavný ve svém úsilí zachránit to, co zasadil.VDV 15.3

Celé tři roky chodil Pán světla a slávy mezi svým lidem. “Procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově,” obvazoval raněné, vyhlásil zajatcům propuštění, navracel zrak slepým. Díky jeho působení chromí chodili a hluší slyšeli; očišťoval malomocné, křísil mrtvé a chudým zvěstoval evangelium (Skutky 10,38; Lukáš 4,18 Matouš 11,5). Všem lidem bez rozdílu platilo jeho milostivé pozvání: “Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.” Matouš 11,28.VDV 16.1

I když mu na dobro odpovídali zlým a za svou lásku sklízel jen nenávist (Žalm 109,5), konal Ježíš vytrvale své poslání milosti. Nikdy neodmítl člověka, který hledal jeho milost. Žil jako poutník bez domova, jeho každodenním údělem byla chudoba a potupa. Sloužil potřebám lidí, ulehčoval jim v jejich bídě a přesvědčoval je, aby přijali dar života. Příliv slitování, odražený od zatvrzelých lidských srdcí, se k nim vracel ještě silnějším proudem nevýslovné, soucitné lásky. Izrael se však odvrátil od svého nejlepšího Přítele a Pomocníka. Nabídkami jeho lásky pohrdl, jeho rady odmítl, jeho varování zesměšnil.VDV 17.1

Čas naděje a odpuštění rychle plynul. Bůh čekal již velmi dlouho a pohár trpělivosti se už téměř naplnil. Mračno kupící se po dlouhé věky odpadnutí a vzpour ztemnělo a hrozilo, že na provinilý národ přijde bouře. Toho, který je jako jediný mohl zachránit před hrozícím trestem, zlehčovali, pomlouvali, zatracovali a chystali se ho brzy ukřižovat. Až bude Kristus viset na golgotském kříži, skončí období, v němž se Izrael jako národ těšil Boží přízni a požehnání. Smrt jediného člověka je ztrátou, která je nekonečně větší než všechny poklady světa. Když si však Ježíš prohlížel Jeruzalém, viděl před sebou úděl celého města i celého národa — města a národa, který byl kdysi vyvoleným a vzácným Božím pokladem.VDV 17.2

Proroci naříkali nad odpadlictvím Izraele a nad strašnými ranami, které přišly jako důsledek jeho hříchů. Jeremiáš si přál, aby jeho oči byly pramenem slz, aby mohl dnem i nocí oplakávat zabitou “dceru svého lidu”, “Hospodinovo stádce”, které bude odvedeno do zajetí (Jeremjáš 9,1; Jeremjáš 13,17). Jaký zármutek musel prožívat ten, jehož prorocký zrak viděl ne roky, ale celé věky dopředu. Viděl hubícího anděla s mečem pozdviženým proti městu, které bylo tak dlouho místem, v němž přebýval Hospodin. Z hřebenu Olivové hory, místa, na němž se později utábořil Titus a jeho vojsko, hleděl Kristus přes údolí na svatá nádvoří a sloupořadí, a přes slzy viděl strašnou budoucnost — hradby, obklíčené cizími vojsky. Slyšel dupot armád táhnoucích do války. Slyšel hlasy matek a dětí žebrajících v obleženém městě o chléb. Viděl, jak krásnou svatyni, paláce i věže ničí plameny a na místě, kde to vše dříve stálo, viděl jen hromadu doutnajících sutin.VDV 17.3

Při pohledu do budoucnosti viděl vyvolený národ rozptýlený do všech zemí “jako vraky na pustém břehu”. V trestu, který měl brzy dopadnout na obyvatele města, viděl Kristus pouze první doušek z “kalicha hněvu”, který bude muset národ vypít do dna při posledním soudu. Boží soucit a láska zaznívají z truchlivých slov: “Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!” Matouš 23,37. Kéž bys, národe, poctěný více než ostatní, poznal dobu svého navštívení a to, co ti mohlo posloužit ku pokoji. Zadržel jsem anděla spravedlnosti, volal jsem tě k pokání, ale nadarmo. Odmítal jsi a zavrhoval nejen služebníky, vyslance a proroky, ale i Svatého Izraelského, svého Vykupitele. Zahyneš-li, poneseš za to odpovědnost ty sám. “… nechcete přijít ke mně, abyste měli život.” Jan 5,40.VDV 17.4

Kristus v Jeruzalémě viděl symbol světa — zatvrzelého v nevěře a vzpouře —, který spěje k Božímu soudu. Utrpení hříšného lidstva tížilo jeho srdce a přinutilo jej k hořkému pláči. V lidské bídě, v slzách a krvi viděl důsledky hříchu. Jeho srdce bylo plné nekonečného soucitu k souženým a trpícím na zemi. Toužil pomoci všem. Ale ani jeho ruka nemohla zadržet příval lidského utrpení, protože jen málo lidí hledá skutečný zdroj pomoci. Byl ochoten položit život, aby jim přinesl záchranu, ale jen někteří z nich přijdou k němu, aby mohli žít.VDV 18.1

Vládce nebes pláče. Syn věčného Boha je smutný, chvěje se úzkostí. Tento výjev, který naplnil celé nebe údivem, nám ukazuje, jak neobyčejně hříšný je hřích a jak těžký je i pro nekonečného Boha úkol zachránit viníka před následky přestoupení Božího zákona. Ježíš prorockým pohledem, který zaměřil na poslední pokolení, viděl, že v závěrečné době bude svět žít v podobném klamu, který způsobil zkázu Jeruzaléma. Velkým hříchem Židů bylo to, že zavrhli Krista. Velkým hříchem křesťanského světa je, že zavrhl Boží zákon, základ Boží vlády na nebi i na zemi. Lidé nebudou brát vážně Hospodinovy příkazy, budou jimi pohrdat. Milióny lidí spoutaných hříchem — satanových otroků, odsouzených k druhé smrti — také odmítnou naslouchat slovům pravdy, až nastane jejich den navštívení. Jak strašná to slepota! Jak divné to poblouznění!VDV 18.2