Proroctví se naplňuje na Francii

Podle proroctví se měla krátce před rokem 1798 objevit nějaká moc satanského původu, která povede tažení proti Bibli. V zemi, kde byl hlas dvou Božích svědků umlčen, se měla projevit nevěra faraóna a nemravnost Sodomy.VDV 180.4

Uvedené proroctví se s nápadnou přesností naplnilo v dějinách Francie. Za revoluce, v roce 1793, “svět poprvé uslyšel, jak shromáždění mužů, kteří se narodili a byli vychováni v civilizovaném světě a přisvojili si právo vládnout jednomu z nejušlechtilejších evropských národů, zvedlo svůj hlas, aby jednomyslně popřelo základní pravdu, kterou člověk obdržel, a jednomyslně odmítlo víru a uctívání Boha” (Sir Walter Scott, Život Napoleonův, díl 1, kap. 17). “Francie je jediným národem na světě, který se zapsal do dějin tím, že jako národ pozvedl ruku ve zjevné vzpouře proti Stvořiteli vesmíru. Bylo a stále je mnoho rouhačů, mnoho nevěřících v Anglii, Německu, Španělsku i jinde, Francie však vystupuje v dějinách světa jako jediný stát, který výnosem svého Ústavodárného shromáždění prohlásil, že Bůh není, a jehož obyvatelé v hlavním městě i jinde, muži i ženy, tančili a zpívali radostí, když uslyšeli toto prohlášení.” (Blackwood’s Magazine, listopad 1870)VDV 180.5

Francie vykázala příznačné rysy, jež byly vlastní i Sodomě; také za revoluce se projevila mravní zvrhlost a zkaženost, jež měla na svědomí zkázu měst v Jordánské nížině. Dějepisec spojuje ateismus Francie s její nemravností, podobně jak je to uvedeno v proroctví. “Na zákony týkající se náboženství těsně navazovaly další zákony, které snižovaly manželský svazek — nejsvětější svazek, který mohou lidské bytosti vytvořit a jehož stálost nejsilněji přispívá k upevnění pořádku ve společnosti — na úroveň dočasné občanské smlouvy, kterou mohou lidé snadno uzavřít, a také kdykoli zrušit… Kdyby se nepřátelé snažili najít způsob, jak spolehlivě zničit všechno, co je v rodinném životě úctyhodné, krásné a trvalé, a současně zajistit, aby zkáza, které chtějí docílit, přecházela z pokolení na pokolení, nemohli vymyslet nic rafinovanějšího než degradaci manželství… Sophie Arnoultová, herečka proslulá svými duchaplnými výroky, označila republikánské manželství za ‘svátost cizoložství’.” (Scott, díl 1, kap. 17)VDV 181.1

Na Francii se naplnila i další část proroctví: “Kde byl také ukřižován jejich Pán.” Zjevení 11,8. V žádné jiné zemi nebyly zaznamenány tak výrazné projevy nepřátelství namířené proti Kristu; nikde jinde se pravda nesetkala s tak rozhořčeným a krutým odporem. Pronásledováním vyznavačů evangelia přibíjela Francie na kříž Krista v osobě jeho následovníků.VDV 181.2

Dlouhá staletí tekla krev mučedníků. Zatímco v horách Piemontu umírali valdenští “pro Boží slovo a svědectví Ježíše Krista”, přinášeli ve Francii podobné svědectví pro pravdu jejich bratři, albigenští. Později byli krutým způsobem mučeni a ubíjeni i stoupenci reformace. Pro krále, šlechtu, urozené dámy i křehké slečny, pýchu a výkvět národa, byl pohled na smrtelný zápas mučedníků pouze zábavnou podívanou. Stateční hugenoti, kteří bojovali za nejposvátnější lidská práva, prolévali svou krev na mnoha bojištích. Protestanté byli považováni za psance, na jejich hlavy byly vypisovány odměny, byli štváni jako divá zvěř.VDV 181.3

“Církev na poušti”, hrstka potomků prvotních křesťanů, která ve Francii žila v osmnáctém století, se skrývala v horách na jihu. Stále vyznávali víru svých otců. Když se odvážili scházet se v noci v horách nebo na pustých vřesovištích, pronásledovalo je vojsko a odvlékalo je do doživotního otroctví na galejích. Nejšlechetnější, nejvzdělanější a nejinteligentnější z Francouzů trpěli v okovech spolu s lupiči a vrahy (viz Wylie, sv. 22, kap. 6). S jinými jednali “milosrdněji” — chladnokrevně je zastřelili, když neozbrojeni a bezmocní klesli na kolena, aby se modlili. Stovky starců, bezbranných žen a nevinných dětí zůstaly bez známek života ležet na místě, kde se shromáždili k bohoslužbě. V horách nebo lesích, kde se obvykle shromažďovali, mohl tehdy návštěvník najít “téměř na každém kroku mrtvá těla ležící v trávě nebo těla oběšená na stromech”. Jejich země, zpustošená mečem a sekerou, “se stala jedinou obrovskou pouští”. “Tato zvěrstva se neodehrávala … v temném dávnověku, nýbrž za skvělé éry Ludvíka XIV. Tehdy se pěstovala věda, kvetla literatura a duchovními u dvora a v hlavním městě byli vzdělaní a výřeční muži, kteří rádi vystavovali na odiv svou laskavost a šlechetnost.” (Wylie, sv. 22, kap. 7)VDV 181.4