Luther proti falešným “prorokům”

Když se Luther na Wartburku dověděl o těchto událostech, dělal si velké starosti: “Vlastně jsem to čekal, že satan na nás takový mor pošle.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 7) Pochopil pravou povahu těchto domnělých proroků a rozpoznal nebezpečí, které ohrožovalo věc pravdy. Ani nepřátelství papeže a císaře mu nedělalo tak velkou starost, jakou cítil nyní. Z lidí, kteří se vydávali za příznivce reformace, se stali její nejhorší odpůrci. Právě ty pravdy, které mu přinesly tolik radosti a útěchy, použili k tomu, aby vyvolali spory a zmatek v církvi.VDV 126.5

Luthera inspiroval k reformaci Duch svatý a vedl ho dál, než si Luther sám přál. Původně neměl v úmyslu zaujímat taková stanoviska, ani nechtěl dělat tak zásadní změny. Byl pouze nástrojem v rukou Nekonečné moci. Přesto měl často obavy o výsledek své práce. Jednou řekl: “Kdybych věděl, že mé učení škodí člověku, jednomu jedinému člověku, třeba tomu nejnižšímu a nejubožejšímu — což nemůže, protože je to evangelium — chtěl bych raději desetkrát zemřít než neodvolat.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 7)VDV 126.6

Rovněž samotný Wittenberk, středisko reformace, se rychle dostával pod vliv fanatismu a anarchie. Tento alarmující stav nebyl důsledkem Lutherova učení, přesto však jeho odpůrci z něj obviňovali Luthera. Reformátor cítil hořkost a někdy se ptal sám sebe: “Je možné, aby takto skončilo velké reformační dílo?” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 7) Když ale potom zápasil s Bohem v modlitbě, pocítil vnitřní uspokojení. Prohlásil: “Není to moje dílo, ale tvé. Ty přece nedovolíš, aby ho zničila pověrčivost nebo fanatismus.” V těch těžkých chvílích si však uvědomil, že již déle nevydrží stát stranou. Proto se rozhodl pro návrat do Wittenberku.VDV 127.1

Okamžitě se vydal na cestu. Bylo to nebezpečné — stále pro něj platila říšská klatba a nepřátelé ho mohli připravit o život. Pro přátele i nadále platil zákaz poskytnout mu pomoc nebo přístřeší. Císařská vláda přijala nejpřísnější opatření proti jeho přívržencům. Luther však viděl, že dílo evangelia je ohroženo, a proto neváhal vydat se do boje za pravdu.VDV 127.2

V dopise saskému kurfiřtovi, v němž oznámil svůj úmysl odejít z Wartburku, Luther napsal: “Budiž známo Vaší Výsosti, že odcházím do Wittenberku pod ochranou, jež je daleko vyšší než ochrana knížat a kurfiřtů. Nemám v úmyslu žádat podporu Vaší Výsosti, vůbec netoužím po vaší ochraně, spíše budu chránit já vás. Kdybych věděl, že Vaše Výsost mě může nebo chce ochránit, nešel bych do Wittenberku vůbec. Není meče, který by mohl podpořit tuto věc. Bůh sám musí učinit vše, bez pomoci a součinnosti člověka. Ten, kdo má největší víru, ten může nejvíce ochránit.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 8)VDV 127.3

Ve druhém dopise, jejž napsal cestou do Wittenberku, Luther doplnil: “Vím, že vzbudím nelibost Vaší Výsosti a hněv celého světa. Nejsou však Wittenberští mé stádo? Což mi je Bůh nesvěřil? A což bych se pro ně neměl v případě nutnosti vystavit nebezpečí smrti? Kromě toho se obávám, že v Německu dojde ke strašnému výbuchu, kterým Bůh potrestá náš národ.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 7)VDV 127.4

Velice obezřele, v pokoře, ale energicky a pevně zahájil Luther svou činnost. Jak prohlásil: “Slovem musíme svrhnout a zničit to, co bylo ustaveno násilím. Nepoužiji sílu proti pověrčivým a nevěřícím… Na nikom nesmí být nic vynucováno. Pravou podstatou víry je svoboda.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 8)VDV 127.5

Brzy se po Wittenberku rozkřiklo, že se Luther vrátil a že bude kázat. Posluchači přišli ze všech stran a kostel se naplnil k prasknutí. Luther vystoupil na kazatelnu a s velkou moudrostí a laskavostí učil, napomínal a káral. Mluvil také o jednání lidí, kteří se snažili násilně zrušit mše:VDV 127.6

“Mše je věc nedobrá. Bůh s ní nesouhlasí. Měla by být zrušena, a přál bych si, aby byla na celém světě nahrazena večeří Páně. Nikdo však od ní nesmí být odtržen násilím. Musíme tuto věc nechat v Božích rukou. Ať jedná Boží slovo, ne my. My nemáme srdce lidí ve svých rukou, jako má hrnčíř v rukou jíl. Máme právo mluvit, nemáme však právo konat. Kažme, ostatní je už na Bohu. Kdybych použil násilí, co bych získal? Předstírání, formálnost, napodobování, náboženské úkony vymyšlené člověkem, pokrytectví… Nebude v tom však ani upřímnost srdce, ani víra, ani láska. Kde chybějí tyto tři věci, chybí všechno, a za takový výsledek bych nedal ani zlámaný groš… Bůh pouhým slovem dokáže více než vy a já a vůbec celý svět. Bůh se zmocňuje srdce. A je-li zasaženo srdce, je získáno všechno…VDV 127.7

Budu kázat, vést rozpravy a psát. Nebudu však nikoho nutit, protože víra je svobodný projev člověka. Víte, co jsem udělal. Povstal jsem proti papeži, odpustkům a obhájcům papežství, ale bez násilí, a nevyvolával jsem rozruch. Prosazoval jsem Boží slovo. Kázal jsem a psal — to je všechno, co jsem dělal. A přece, zatímco jsem psal — slovo, které jsem kázal, svrhlo papežství. Žádný kníže ani císař mu nijak neuškodili. A já jsem přitom neudělal vůbec nic. Pouhé slovo učinilo vše. Kdybych býval chtěl použít sílu, pak by snad celé Německo bylo zalito krví. Co by to však přineslo? Zkázu a devastaci těla i duše. Proto jsem byl tiše a nechal jsem slovo, aby samo prošlo světem.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 8)VDV 128.1

Po celý týden kázal Luther denně pozorným zástupům. Boží slovo rozptýlilo ovzduší fanatického vzrušení. Moc evangelia přivedla svedené znovu na cestu pravdy.VDV 128.2

Luther netoužil po setkání s fanatiky, jejichž jednání způsobilo tolik zla. Věděl, že jsou to lidé neukáznění, křivě smýšlející, kteří tvrdí, že dostali z nebe zvláštní osvícení, přitom ale nesnesou žádnou radu ani napomenutí. Osobují si nejvyšší autoritu a od každého vyžadují, aby bez námitek uznal jejich nároky. Když ho však požádali o rozhovor, nic proti tomu nenamítal. Při setkání s nimi ovšem jasně odhalil škodlivost jejich postojů, takže tito domnělí proroci hned nato opustili Wittenberk.VDV 128.3

Fanatismus byl načas zastaven. O několik let později však vypukl s ještě větší silou a s ještě děsivějšími následky. O vůdcích tohoto hnutí Luther řekl: “Pro ně bylo Písmo svaté jen mrtvou literou, všichni hned vykřikovali: ‘Duch, Duch.’ Určitě nepůjdu tam, kam je vede jejich duch. Kéž mě Bůh ve svém milosrdenství uchrání před církví, v níž jsou jen samí ‘svatí’. Chci žít s pokornými, slabými, bezmocnými, kteří vědí o svých hříších, a kteří stále volají k Bohu z hloubi svých srdcí, aby od něho získali pomoc a útěchu.” (D'Aubigné, sv. 10, kap. 10)VDV 128.4