Loading...
Larger font
Smaller font
Copy
Print
Contents

Velké drama věků

 - Contents
  • Results
  • Related
  • Featured
No results found for: "".
  • Weighted Relevancy
  • Content Sequence
  • Relevancy
  • Earliest First
  • Latest First
    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents

    Kompromis odmítnut

    “Naštěstí správně rozeznali, co se skrývá za navrhovaným řešením, a rozhodli se jednat na základě své víry. Co bylo v pozadí předloženého návrhu? Řím si osoboval právo ovládat svědomí a zakazovat svobodné studium. Nenabízela se však jim i jejich protestantským poddaným náboženská svoboda? Ano, ale jen jako zvláštní výhoda vyplývající se společného ujednání, nikoli jako právo. Pro ty, kdo ale nebyli do ujednání zahrnuti, měla platit velká zásada moci: pro svědomí není místa, Řím je neomylným soudcem a je nutné jej poslouchat. Přijetí navrhované dohody by znamenalo, že náboženská svoboda se bude vztahovat jen na reformované Sasko, zatímco v celém ostatním křesťanském světě bude studium Písma a vyznávání reformační víry zločinem a jako takové bude trestáno vězením a smrtí na hranici. Je pro ně snad přijatelné, aby náboženská svoboda platila jen někde? Mohou souhlasit s prohlášením, že reformace už nesmí získat žádného přívržence, a připustit, že tam, kde Řím vládne v této chvíli, bude vládnout na věky? Mohli by pak reformátoři tvrdit, že nemají na svědomí krev stovek a tisíců lidí, kteří v důsledku tohoto ujednání přijdou o život v papežem ovládaných zemích? Znamenalo by to zradu věci evangelia a svobod křesťanstva v nejrozhodnějším okamžiku.” Rozhodli se raději “obětovat všechno, i své státy, své koruny a své životy” (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5).VDV 135.2

    Knížata se dohodla: “Odmítneme toto nařízení, v otázkách svědomí nerozhoduje většina. Za klid a pokoj, který nyní vládne v říši, vděčíme nařízení z roku 1526. Jeho zrušení by v Německu způsobilo rozkol. Sněm nemá právo zrušit náboženské svobody, dokud se nesejde koncil.” (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5) Povinností státu je chránit svobodu svědomí a tam také končí jeho pravomoc v náboženských otázkách. Každá vláda, která se pokouší usměrňovat nebo vynucovat náboženské přesvědčení mocí, opouští zásadu, za niž tak šlechetně bojovali evangeličtí křesťané.VDV 135.3

    Stoupenci papežství se rozhodli, že potlačí to, co nazývali “vzdorovitou umíněností”. Nejdříve se pokusili vyvolat mezi přívrženci reformace rozkol a zastrašit všechny, kdo se pro ni dosud otevřeně nevyslovili. Nakonec byli před sněm pozváni zástupci svobodných měst, kteří se měli vyjádřit k tomu, zda je pro ně návrh přijatelný. Když požádali o odklad, nebylo jim vyhověno — a když pak měli přísahat, téměř polovina se jich postavila na stranu reformátorů. Lidé, kteří odmítli obětovat svobodu svědomí a právo samostatně myslet, dobře věděli, že se tímto postojem vystavují budoucí kritice, odsouzení a perzekuci. Jeden z delegátů řekl: “Musíme buď zapřít Boží slovo, nebo se nechat upálit.” (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5.)VDV 136.1

    Král Ferdinand, který zastupoval na sněmu císaře, si uvědomoval, že nařízení způsobí vážné neshody, nebudou-li s ním souhlasit knížata. Pokusil se je přesvědčit, dobře totiž věděl, že použití násilí proti takovým mužům by jen stupňovalo jejich odhodlanost. “Prosil knížata, aby přijala nařízení, a ujišťoval je, že císař s nimi bude spokojen.” Tito věrní mužové však uznávali moc, která převyšuje všechny pozemské vládce. Klidně odpověděli: “Uposlechneme císaře ve všem, co může přispět k zachování pokoje a ke cti Boží.” (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)VDV 136.2

    Nakonec král oznámil před sněmem kurfiřtovi a jeho přátelům, že edikt “bude vydán formou císařského nařízení” a že “jim nezbývá nic jiného než se podřídit většině”. Po tomto vyhlášení král opustil shromáždění, aniž poskytl zastáncům reformace příležitost jakkoli se k němu vyjádřit. “Nadarmo vyslali poselstvo ke králi s prosbou, aby se vrátil.” Na jejich námitky král odpověděl velice stručně: “Je to hotová věc. Nezbývá, než se podrobit.” (D'Aubigné, sv. 13, kap. 5)VDV 136.3

    Císařská strana si byla vědoma toho, že evangelická knížata se budou držet Písma svatého jako nadřazeného nad lidské nauky a požadavky; a stejně tak věděli, že kdekoli přijmou tuto zásadu, tam bude papežství nakonec svrženo. Nicméně stejně jako tisíce lidí, kteří přišli po nich, vnímali jen “to, co je možno vidět očima”, a namlouvali si, že věc císaře a papeže bude prosazena, zatímco věc reformátorů dopadne špatně. Kdyby zastánci reformace spoléhali na lidskou pomoc, byli by opravdu bezmocní, jak si to jejich nepřátelé mysleli. Ačkoli byli početně slabí a stáli v opozici proti Římu, přesto byli silní. Odvolali se “od sněmu k Božímu slovu, a od císaře Karla k Ježíši Kristu, Králi králů a Pánu pánů.” (D'Aubigné, sv. 13, kap. 6)VDV 136.4

    Larger font
    Smaller font
    Copy
    Print
    Contents