Bartolomějská noc

Tím nejčernějším na seznamu zločinů a nejhrůznějším z ďábelských počinů všech staletí byla bartolomějská noc. Svět si stále s hrůzou připomíná toto hrozné vyvražďování, které co do zbabělosti a krutosti nemá v dějinách obdoby. Na naléhání představitelů římské církve dal k tomuto hroznému zločinu svůj souhlas dokonce sám francouzský král. Zvon, vyzvánějící v noci umíráčkem, byl povelem k vraždění. Protestanté, kteří klidně spali ve svých domovech, protože důvěřovali slibu svého krále, byli chladnokrevně vražděni po tisících.VDV 182.1

Tak jako Kristus neviditelně vedl svůj lid z egyptského otroctví, vedl i satan neviditelně své poddané v tomto strašném díle masového vraždění. Celých sedm dní probíhalo v Paříži vyvražďování, přičemž první tři dny se vyznačovaly nepochopitelnou zuřivostí. Hrozné divadlo se však neomezilo jen na Paříž — zvláštní královský rozkaz je rozšířil do všech krajů a měst, kde protestanté žili. Nebral se přitom ohled na věk ani pohlaví; mezi oběti patřily nevinné děti stejně jako šedovlasí starci. Šlechtic i sedlák, starý i mladý, matka i dítě, všichni byli společně popraveni. Zhoubný masakr pokračoval ještě dva měsíce a zahynulo při něm celkem sedmdesát tisíc lidí, kteří představovali skutečný výkvět národa.VDV 182.2

“Když zpráva o masakru dorazila do Říma, radost kněžstva neznala mezí. Kardinál z Lorraine odměnil posla tisíci korunami. Z děla andělského hradu byla vypálena slavnostní salva, z každé věže zněly zvony, slavnostní hranice proměnily noc v den. Papež Řehoř XIII. se v doprovodu kardinálů a dalších církevních hodnostářů odebral v dlouhém průvodu do chrámu sv. Ludvíka, kde kardinál z Lorraine zazpíval ‘Te Deum’… Na památku masakru byla vyražena medaile a ve Vatikánu je možno stále vidět tři fresky Vasariho, které zobrazují útok na admirála, krále s radou, jak připravují masakr, a samotné vraždění protestantů. Řehoř poslal císaři Karlovi Zlatou růži. A čtyři měsíce po masakru … s uspokojením vyslechl kázání francouzského kněze, … který mluvil o onom dni plném štěstí a radosti, kdy nejsvětějšímu otci došla o tom zpráva a kdy se odebral v slavnostním průvodu, aby vzdal díky Bohu a svatému Ludvíkovi.” (Henry White, Bartolomějská noc, kap. 14, odst. 34)VDV 182.3

Duch, který vedl k bartolomějské noci, vedl také ke krutostem revoluce. Ježíš Kristus byl prohlášen za podvodníka a francouzští ateisté svorně volali: “Pryč s bídákem”, a mysleli tím Krista. Opovážlivé rouhání vůči Bohu šlo ruku v ruce s nejpodlejší zločinností. Lidé páchající největší krutosti a neřesti zaujali přední místa. Tím vším vzdávali satanovi nejvyšší poctu. Krista znovu přibíjeli na kříž tím, že pošlapávali pravdu, čistotu a nesobeckou lásku.VDV 182.4

“Vynoří se z propasti dravá šelma, svede s nimi bitvu, přemůže je a usmrtí.” Ateistická moc, která vládla ve Francii za revoluce a za hrůzovlády, se opovážila vést proti Bohu a Božímu slovu válku, jakou svět nikdy předtím neviděl. Národní shromáždění zrušilo uctívání Boha. Nechali sbírat Bible, které pak byly s neskrývanými projevy posměchu a opovržení a za účasti široké veřejnosti páleny. Pošlapávali Boží zákon, odmítli biblická ustanovení. Zrušili den odpočinku jednou v týdnu a místo něho ustanovili každý desátý den jako den radovánek a rouhání. Zakázali konání křtů a večeře Páně. Oznámení vylepená na hřbitovech hlásala, že smrt je věčný spánek.VDV 183.1

Tvrdili, že úcta k Bohu je tak vzdálena počátku moudrosti, že je vlastně začátkem hlouposti. Zakázali jakékoli náboženské uctívání kromě uctívání svobody a vlasti. “Povolali pařížského biskupa, aby sehrál hlavní roli v nejostudnější frašce, před národním shromážděním… Přišel s celým průvodem, aby před sněmem prohlásil, že náboženství, kterému mnoho let učil, je v každém bodě výmyslem kněží a nevyplývá z dějin ani ze svatých pravd. Slavnostně popřel existenci Boha, k jehož uctívání byl vysvěcen, a zavázal se, že nadále bude uctívat jen svobodu, rovnost, ctnost a mravnost. Potom položil na stůl odznaky své biskupské hodnosti a předseda sněmovny ho bratrsky objal. Několik odpadlých kněží jednalo podle příkladu tohoto preláta.” (Scott, Život Napoleonův, díl 1, kap. 17)VDV 183.2

“Obyvatelé země budou z toho mít radost, budou jásat a navzájem si posílat dary, protože tito dva proroci jim nedopřáli klidu.” Nevěrná Francie umlčela kárající hlas dvou Božích svědků. Slovo pravdy leželo mrtvé v jejích ulicích a ti, kdo nenáviděli omezení a požadavky Božího zákona, měli důvod k radosti. Lidé se veřejně postavili proti nebeskému vládci. Jako hříšníci v dávných dobách volali: “Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?” Žalm 73,11.VDV 183.3

Jeden z kněží nového řádu prohlásil s téměř neuvěřitelnou troufalostí: “Bože, pokud existuješ, pomsti své uražené jméno. Vyzývám tě k boji. Ty mlčíš, neodvažuješ se vyslat své hromy. Kdo uvěří, že existuješ?” (Lacretelle, Dějiny, díl 11, str. 309; Archibald Alison, Dějiny Evropy, díl 1, kap. 10) Je to jen ozvěna faraónovy otázky: “Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout…? Hospodina neznám.” 2. Mojžíšova 5,2.VDV 183.4