Luther prohlášen za “kacíře”

Jeho slova se neminula účinkem. Den po Lutherově projevu předložil císař Karel sněmu poselství, v němž oznámil své odhodlání pokračovat v politice svých předchůdců — zachovávat a chránit křesťanství. Protože Luther odmítl zříci se svých “bludů”, budou použita nejpřísnější opatření proti němu a proti kacířství, které učil. “Prostý mnich, svedený svou vlastní pošetilostí, se postavil proti křesťanské víře. Abych zadržel šíření takové bezbožnosti, obětuji své království, své poklady, své přátele, své tělo, svou krev, svou duši i svůj život. Hodlám propustit Martina Luthera z úřadu a zakázat mu, aby vyvolával v zemi zmatky a nepokoj. Zakročím pak proti němu a proti jeho přívržencům jako proti zatvrzelým kacířům. Exkomunikuji je, dám je do klatby, abych je vyhubil. Vyzývám příslušníky stavů, aby jednali jako věrní křesťané.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 9) Přesto císař prohlásil, že Lutherův ochranný list musí být nadále respektován a že — než budou proti němu zahájena opatření — musí mu být dovoleno vrátit se bezpečně domů.VDV 110.6

Členové sněmu zastávali protichůdné názory. Vyslanci a zástupci papeže znovu požadovali, aby nebyl brán ohled na ochranný list. Prohlašovali: “Jeho popel by měl být vhozen do Rýna, jako byl do něho vhozen před sto lety popel Jana Husa.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 9) Ale němečtí šlechtici, ač sami byli na papežově straně a se svým nepřátelstvím vůči Lutherovi se nijak netajili, nesouhlasili s porušením veřejné záruky, která by poskvrnila čest národa. Připomínali pohromy, které přišly po Husově smrti, a prohlásili, že se neodváží přivolat na Německo a na hlavu svého mladičkého císaře podobné hrůzy.VDV 111.1

Císař Karel na ten proradný návrh reagoval slovy: “I kdyby čest a víra vymizely z celého světa, musí trvale zůstat v srdcích knížat.” (D'Aubigné, sv. 7. kap. 9) Když pak na něho nejzarytější Lutherovi odpůrci znovu naléhali, aby s Lutherem naložil tak, jako Zikmund naložil s Husem, totiž aby ho vydal do rukou církve, vzpomněl si na výjev, kdy Hus na sněmu veřejně poukázal na své řetězy a připomněl císaři daný slib. A při této vzpomínce Karel V. prohlásil: “Nechtěl bych se červenat jako Zikmund.” (Lenfant, díl 1, str. 422)VDV 111.2

Karel vědomě odmítl pravdy hlásané Lutherem. “Jsem pevně odhodlán řídit se příkladem svých předků,” napsal tento panovník (D'Aubigné, sv. 7, kap. 9). Místo aby se vydal po cestě pravdy a spravedlnosti, rozhodl se neopustit vyšlapanou cestu zvyků. Protože tak jednali jeho předci, bude také on podporovat papežství s celou jeho krutostí a převráceností. To bylo jeho stanovisko; odmítl přijmout více “světla”, než přijali jeho otcové, a vzít na sebe jakoukoli další povinnost, než jaké na sebe vzali oni.VDV 111.3

Také dnes mnoho lidí podobně lpí na zvycích a tradicích svých předků. Když jim Pán posílá další poznání, odmítají je přijmout s tím, že co nebylo odevzdáno jejich otcům, nepřijmou ani oni. Nejsme ve stejné situaci jako naši otcové, proto také nemáme stejné povinnosti a odpovědnost jako oni. Bůh neschvaluje takový přístup, kdy měříme své povinnosti příkladem otců, místo abychom sami studovali Boží slovo. Máme větší odpovědnost než naši předkové. Jsme odpovědni za světlo, které přijali oni a které nám předali jako dědictví, a jsme odpovědni také za světlo, které nám září z Božího slova nyní.VDV 112.1

Nevěřícím Židům Kristus řekl: “Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích.” Jan 15,22. Stejná Boží moc oslovila prostřednictvím Luthera císaře a německá knížata. Když “zazářilo světlo” z Božího slova, přesvědčoval Boží Duch mnohé členy sněmu naposled v jejich životě. Podobně jako před staletími Pilát dovolil, aby pýcha a touha po popularitě uzavřely jeho srdce pro Vykupitele světa, jako třesoucí se Felix kdysi vyzval posla pravdy: “Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat” (Skutky 24,25), jako pyšný Agrippa kdysi přiznal: “Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem” (Skutky 26,28), ale přesto odmítl Bohem seslané poselství, tak se nyní také Karel V. podřídil politickým tlakům a světské pýše a rozhodl se odmítnout “světlo pravdy”.VDV 112.2

Zprávy o tom, co se proti Lutherovi chystá, se rychle roznesly a vyvolaly ve městě velký rozruch. Reformátor si získal mnoho přátel, kteří si dobře uvědomovali proradnost a krutost Říma vůči všem, kdo se odvážili odhalit jeho zkaženost. Tito přátelé si umínili, že Luther mu nesmí padnout za oběť. Stovky šlechticů se zavázaly, že ho budou chránit. Nebylo málo těch, kdo otevřeně označovali královo poselství za projev slabošské poddanosti moci Říma. Na vratech domů a na veřejných prostranstvích se objevily plakáty, některé Luthera odsuzovaly, jiné ho podporovaly. Na jednom z nich byla napsána pouze tato slova biblického mudrce: “Běda tobě, země, když král tvůj dítě jest.” Kazatel 10,16. Nadšení lidu pro Lutherovu věc po celém Německu přesvědčilo císaře i sněm, že jakákoli nespravedlnost vůči němu by ohrozila pořádek v říši a možná i pevnost trůnu.VDV 112.3

Fridrich Saský se záměrně choval zdrženlivě, pečlivě skrýval své skutečné pocity vůči reformátorovi. Pozorně ho hlídal, sledoval každý jeho pohyb a zároveň každý čin jeho nepřátel. Mnozí se naopak netajili svou náklonností k Lutherovi. Luthera navštěvovali knížata, hrabata, baroni a další významné osobnosti z církevních i světských kruhů. “Místnůstka doktora Luthera,” napsal Spalatin, “nemohla pojmout všechny návštěvníky, kteří přicházeli.” (Martyn, díl 1, str. 404) Lidé se na něho dívali, jako by byl něco víc než pouhý člověk. I ti, kdo nepřijali jeho učení, museli obdivovat jeho čestnost a poctivost, která ho vedla k tomu, že by raději zemřel, než aby znásilnil své svědomí.VDV 112.4

Mnozí na Luthera naléhali, aby přistoupil na kompromis s Římem. Někteří šlechtici ho varovali, že bude-li tvrdošíjně zastávat svůj názor proti názoru církve a koncilu, bude v krátké době vykázán z říše a nenajde zastání. Na to Luther odpověděl: “Kristovo evangelium nemůže být hlásáno, aniž by vzbudilo odpor… Proč by mě měl strach z nebezpečí odloučit od Pána a od Božího slova, jež jediné je pravdou? Ne, raději se vzdám svého těla, své krve a svého života.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 10)VDV 113.1

Znovu ho vyzvali, aby se podřídil názoru císaře, že se pak nebude muset ničeho obávat. “Z celého srdce souhlasím s tím,” odpověděl, “aby císař, knížata, ba i nejposlednější křesťan prozkoumali a posoudili má díla; má to ale jednu podmínku: budou je měřit Božím slovem. Člověk nepotřebuje nic jiného než poslouchat Boží slovo. Neznásilňujte mé svědomí, které je svázáno s Písmem svatým.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 10)VDV 113.2

Na jiné varování reagoval slovy: “Jsem ochoten zříci se svého ochranného listu. Svěřím do císařových rukou sebe a svůj život, Boží slovo však nikdy!” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 10) Vyjádřil svou ochotu podřídit se rozhodnutí všeobecného koncilu, ale jen za podmínky, že koncil bude rozhodovat na základě Písma svatého. “Pokud jde o Boží slovo a víru,” prohlásil dále, “je každý křesťan právě tak dobrým soudcem jako papež, i kdyby měl podporu miliónu koncilů.” (Martyn, díl 1, str. 410) Nakonec dospěli přátelé i nepřátelé k přesvědčení, že další snahy o usmíření jsou zbytečné.VDV 113.3

Kdyby Luther ustoupil byť jen v jediném bodu, satan a jeho pomahači by zvítězili. Jeho pevnost a neústupnost tak napomohla osvobození církve a otevřela éru nových, lepších časů. Jediný muž, který se opovážil myslet a jednat o náboženských věcech samostatně, ovlivnil církev i celý svět, a to nejen své současníky, ale i další generace. Jeho pevnost a věrnost bude až do konce času příkladem pro všechny, kdo se dostanou do podobných situací. Boží moc a svrchovanost triumfovala nad moudrostí lidí a nad silou satana.VDV 113.4

Krátce poté obdržel Luther císařské nařízení, aby se vrátil domů. Luther dobře věděl, že se blíží jeho odsouzení. Dny jeho života se zdály být sečteny. Když ale odcházel z Wormsu, cítil radost a vděčnost vůči Bohu. Prohlásil: “Sám ďábel střežil papežovu tvrz. Kristus však do ní učinil hluboký průlom a satan byl donucen uznat, že Pán je mocnější než on.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 11)VDV 113.5

Luther nechtěl, aby jeho nepoddajnost byla chápána jako vzpoura, a proto po svém odjezdu napsal císaři dopis. Mimo jiné v něm stálo: “Bůh, jenž zkoumá srdce, je mým svědkem, že jsem připraven uposlechnout Vaši Výsost — ať poctěn, či zneuctěn, ať živý, či umírající — ve všem bez výjimky, až na Boží slovo, kterým člověk žije. Ve všech věcech pozemského života Vám budu věrný, neboť ztratit či získat něco tady na zemi nemá žádný význam pro spasení. Jde-li však o věčné zájmy, Bůh si nepřeje, aby se člověk podřizoval člověku, neboť takové podřizování v duchovních věcech je vlastně uctívání, a to přísluší jedině Stvořiteli.” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 11)VDV 113.6

Cestou z Wormsu byl Luther přijímán s ještě většími poctami, než když jel tam. Církevní hodnostáři vítali exkomunikovaného mnicha a světští panovníci prokazovali pocty muži, kterého odsoudil sám císař. Prosili ho, aby kázal, a přestože to měl zakázáno, vystupoval za kazatelnu se slovy: “Neslíbil jsem, že spoutám Boží slovo, a také to neudělám.” (Martyn, díl 1, str. 420)VDV 114.1

Nedlouho po jeho odjezdu z Wormsu vymohli papeženci na císaři, aby vydal proti Lutherovi edikt. V této listině byl Luther označen za “samého satana, který má lidskou podobu a je oblečen v mnišské kutně” (D'Aubigné, sv. 7, kap. 11). Edikt nařizoval, aby — jakmile přestane platit ochranný list — byly podniknuty kroky k zastavení jeho působení; dále zakazoval, aby mu kdokoli poskytl přístřeší, dal mu najíst nebo napít, aby mu poskytl pomoc slovem nebo činem, veřejně či tajně. Měl být zajat, ať se zdržuje kdekoli, a vydán úřadům. Také jeho přívrženci měli být uvězněni a jejich majetky zabaveny. Jeho spisy měly být zničeny a konečně všichni, kdo by se opovážili jednat proti tomuto nařízení, měli být rovněž prokleti. Saský kurfiřt a knížata, která se k Lutherovi chovala nejpřátelštěji, opustili Worms krátce po Lutherově odjezdu, a tak císařovo nařízení získalo souhlas sněmu. To byl pro papežence vítězoslavný okamžik. Domnívali se, že osud reformace je tím zpečetěn.VDV 114.2