Soudy a odpor.

Ačkoliv Luther byl ponuknut Duchem Božím, aby zahájil své dílo, nebylo mu však dopřáno, aby je provedl bez vážných sporů. Výčitky jeho nepřátel, prekrucovaní jeho úmyslu a nespravedlivé i zlomyslné líčení jeho povahy i pohnutek, to vše shrnulo se na něho jako záplava, a nezůstalo to bez účinku. Věřil, že vůdcové lidu v církvi i ve školách rádi se s ním spojí, aby vymáhali obnovu. Povzbuzující slova strany těch, kteří zaujímali vyšší postavení, plnila ho radostí i nadějí. Již předem viděl, že jasnější den svítá pro církev. Ale povzbuzení změnilo se ve výtky a odsuzování.VS 96.4

Luther se chvěl při pohledu na sebe sama — jediného muže proti nejsilnějším mocnostem země. Často pochyboval, zda skutečně byl veden Bohem, aby sám se postavil proti moci církve. “Kdo jsem byl já,” píše, “jenž se postavil proti majestátu papežskému, před nímž ... králové země a celého světa se třásli? ... Nikdo nemůže znáti, co mé srdce vytrpělo v těchto prvních dvou letech a do jaké malomyslnosti, ba mohu říci do jakého zoufalství jsem klesl.” ^{1 D’Aubigné, kn. 3, kap.6.} Neklesl však úplně na mysli. Když selhala lidská pomoc, hleděl k Bohu samotnému, a seznal, že se může úplně s bezpečím opříti o toto všemocné rámě.VS 99.1

Jednomu příteli obnovy Luther psal: “Nemůžeme porozuměti Písmu ani bádáním ani rozumem. Vaši první povinností jest, začíti modlitbou. Proste Boha, aby podle velikého milosrdenství Svého vám udělil pravé pochopení Svého slova. Není jiného vykladače slova Božího krom Původce tohoto slova, jak On sám řekl: “A budou všickni učeni od Boha.” Nedoufejte nic ve své vlastní dílo, ve svůj vlastní rozum: spoléhejte pouze na Boha a na vliv Jeho Ducha. Uvěřte tomu na slovo muže, jenž má zkušenost.”^{2D’Aubigné, kn. 3, kap.7.}VS 99.2

Zde jest poučení životní důležitosti pro ty, kteří cítí, že Bůh jich povolal, aby podali jiným posvátné pravdy pro tuto dobu. Tyto pravdy vzbudí nepřátelství Satanovo a těch lidí, kteří milují bájky, jež on vymyslil. Ve sporu s mocnostmi zla jest zapotřebí něco více než pouhé síly rozumu a lidské moudrosti.VS 99.3

Když nepřátelé se odvolávali na zvyk a pověsti, nebo na výroky a původ papeže, Luther jim čelil biblí, a pouze biblí. To byly důkazy, na které nedovedli odpověditi. Proto otroci vnějších obřadů a pověry, volali po jeho krvi, jako Židé volali po krvi Kristově. “Jest kacíř” křičeli římští přepjatci, “jest to velezradou proti církvi nechati ještě jen jednu hodinu déle na živu takového hrozného kacíře. Postavte proň ihned šibenici!” ^{1D’Aubigne, kn. 3, kap.9.}VS 99.4

Ale Luther nestal se obětí jejich zuření. Bůh chtěl, aby vykonal určitou práci, a andělé s nebe byli posláni, aby jej ochránili. Všude se probouzela touha po duševním pokroku. Všude panoval hlad a žízeň po správnosti tak, jako nikdy před tím. Oči lidu, obrácené tak dlouho k lidským obřadům a pozemským prostředníkům, obracely se nyní kajícně a s vírou k ukřižovanému Kristu.VS 100.1