Úpřimný zkoumatel bible.
Když prvně byli donuceni odděliti se od anglické církve, tu ‘Puritáni’ spojili se s vážným slibem jakožto svobodný lid Boží, “by společně chodili po všech cestách Jeho které jim oznámil, aneb známé učiní.” Zde se nalézal pravý duch obnovy, životní zásada protestanství. S tímto cílem a účelem ‘Poutníci’ opouštěli Holandsko, by nalezli sobě domov v Nové Zemi. Jan Robinson, jejich kazatel, který byl Prozřetelností zadržen od provázení jich, oslovil jich takto při loučení:VS 197.2
“Bratří, za krátký čas se rozdělíme, a Pán sám jen ví, budu-li žiti tak dlouho, bych ještě uzřel vaše tváře. Avšak ať již Bůh tak usoudil neb ne, já vás zavazuji před Bohem a jeho svátými an jely, byste mne nenásledovali dále, než v čem jsem já následoval Krista. Jestli vám Bůh zjeví něco více skrze jiný svůj nástroj, buďte hotovi to přijmouti tak, jak jste přijímali pravdu v mé službě vám; neb jsem jist, že Pán má ještě více pravdy a světla k zjevení ve svém svátém slově.”VS 197.3
“Z mé strany, nemohu dostatečně želeti stavu reformované církve, která dospěla k období v náboženství, v němž nyní neučiní dalších pokroků jak nástroje její obnovy. Lutheráni nemohou býti dále přivedeni za to, než co Luther spatřil;... a Kalvinisté, jak sami spatřujete, drží se pevně tam, kde byli ponecháni oním velikým mužem Božím, který vše nespatřil. Toto jest bída, nad níž musí býti naříkáno; neboť, ač oni svítí a září světlem ve své době, přece však cele nepronikli radu Boži, a kdyby byli opravdově živými, pak by byli hotovi přijmouti další světlo tak, jak přijali první.” VS 197.4
“Nezapomeňte na smlouvu církve, v níž jste slíbili choditi po všech cestách Páně, již známých aneb později oznáme ných. Pamatujte na váš slib a smlouvu s Bohem a s druhými, byste přijali každé světlo a pravdu vám zjevenou z Jeho slova; ale nade vše, dejte pozor, prosím vás, vše, co přijímáte za pravdu, porovnávejte a važte s jinými výroky písma pravdy dříve, než ji přijmete; poněvadž není možným křesťanskému světu by snadno a rychle vyšel z tak husté temnoty antikristovy, a že by tak náhle dospěl k plné dokonalosti a známosti pravd.”VS 198.1
Byla to touha po svobodě svědomí, která nadchla Poutníků k čelení nebezpečím dlouhé plavby přes moře, k snášení těžkostí a nebezpečí pustin, a s pomocí Boží položiti na březích Ameriky základy mocného národa. Avšak přece ve své počestnosti a bohabojnosti, Poutníci cele nepochopili veliké zásady náboženské svobody. Volnost, které obětovali tak mnoho, by si ji zabezpečili pro sebe, nebyli tak hotovými dáti ji též jiným.VS 198.2
“Velmi málo, i z těch nej přednějších myslitelů a mravokárců sedmnáctého století, mělo správný pojem o hlavních zásadách, vyrůstajících z Nového Zákona, které uznávají Boha jediným soudcem víry člověka.” Nauka, že Bůh svěřil právo církvi k řízení svědomí, a určovati a kárati kacířství, jest jedním nej zakořeněnejším omylem papežství. Ačkoliv re-formátoři zavrhli vyznání Říma, přece však nebyli cele prosti jeho ducha nesnášelivosti. Byla zřízena jakási státní církev, a všickni lidé byli žádáni k vydržováni jejích kazatelů, a ob-čanské úřady byly splnomocněny k utlačení kacířství. Takto se nalézala světská moc v rukou církve. Netrvalo to dlouho, a tato zaopatření přivedla za následek — pronásledování.VS 198.3
Jedenáct roků po založení první osady, Roger Williams přišel do Nového Světa. Jako první Poutníci, přišel i on, by se těšil z náboženské svobody; ale ne jako oni, shledal, — že touto svobodou jest neodcizitelné právo všem, bez rozdílu vyznání. On byl snaživým pátratelem po pravdě, drže s Robinsonem za nemožné, že by již bylo všecko světlo Božího slova lidem známo. Williams “byl první osobou v novověkém kře-sťanství pro zařízení občanské vlády na zásadě nauky svobody svědomí, stejných nároků před zákonem.” Prohlašoval za po-vinnost občanských úřadů, by zamezovaly zločiny, avšak by nikdy nevládly svědomím člověka. “Veřejný úřad může rozhodovati,” pravil, “co jest povinností člověka ku člověku; pakli ale dovolí si předpisovati člověku povinnosti vůči Bohu, pak nenalézá se ve svém místě, a nemůže býti bezpečným; neboť jest zřejmé, že mají-li úřady moc, pak mohou dnes vydati jiný výnos strany víry, a zítra opět jiný; podobně bylo konáno v Anglii od různých králů a královen, a různými papeži a sněmy římské církve; takto se pak náboženství stane hromadou zmatků.” VS 198.4
Návštěva služeb takto zařízené církve byla vymáhána pod trestem peněžité pokuty aneb vězením. “Williams neschvaloval tento zákon; nejhorší položkou stanov v anglickém zákoně byla ta, která vyžadovala návštěvu farních kostelů. Přinucováním člověka ku spojení se s těmi, jež jsou jiného vyznání, považoval za přestupek jejich přirozených práv; nutiti k veřejným bohoslužbám nevěrců a neochotných, zdálo se býti po-žadováním pokrytectví. . . ‘Nikdo nemá býti vázán k zbožnosti, aneb,’ dodal, ‘ku konání bohoslužby, oproti svému svolení.’ ‘Což!’ prohlašovali jeho odpůrci, žasnouce nad jeho naukou, ‘není hoden dělník mzdy své?’ ‘Ano,’ odpověděl, ‘od těch, kteří jej najímají.” VS 199.1
Roger Williams byl vážen a milován co věrný kazatel, a muž zvláštních darů, nezdolné správnosti a dobročinnosti; avšak jeho stálé upírání práv občanským úřadům nad církví, a jeho požadování náboženské svobody, nemohlo býti trpěno. Bylo naléháno, že žádost této nové nauky, “podvrátí základní stav a vládu země.” Byl tudíž odsouzen k vypovězení z osad, a konečně, by předešel zatknutí, byl přinucen k útěku uprostřed zimní bouře, do divokých lesů.VS 199.2
“Po čtrnáct týdnů,” praví, “jsem byl bolestně zmítán v hrozném počasí, neznaje, jaký chléb neb lůžko bude mým údělem.” Avšak “krkavci mne živili v pustinách, a duté stro- my často mi sloužily za skrýš.” Takto pokračoval ve svém útěku sněhem a pustým lesem, až konečně našel útulek u jed-noho Indiánského kmene, jehožto důvěru a náklonnost si získal snahou vyučováním jich pravdám evanjelia.VS 199.3
Po mnoha měsících různých změn ve svém cestování, ko-nečně dosáhl pobřeží Zálivu Narragansett, kde položil základy prvního státu nové doby, který v plném smyslu uznával práva náboženské svobody. Základním pravidlem osady Williamse bylo, “že každý člověk má míti svobodu k uctívání Boha dle světla jeho vlastního svědomí.” Jeho malý stát, Rhode Island, stal se útulkem pronásledovaných a utiskovaných, a stále se zvětšoval a prospíval, až jeho zásadní pravidla, — občanská a náboženská svoboda, — staly se úhelnými kameny Americké Republiky.VS 200.1
V této staré památné listině, kterou naši předkové vystavili co výnos práv, — Prohlášení Neodvislosti, — prohlašují: —“Uznáváme tyto pravdy za samozřejmé, že všichni lidé dle stvoření jsou si rovni; že všichni jsou obdařeni svým Stvořitelem jistými neodcizitelnými právy; že mezi těmito se nalézají, život, svoboda, a následování štěstí.” Ústava pak dává záruku, s největší zřetelností vyjádřenou, dovolávajíc se svědomí : “Žádná naboženská zkouška nemá býti kdy požadována jakožto způsobilost pro kterýkoliv veřejný úřad, svěřený Spojenými Státy.” “Sněm nemá konati žádných zákonů vůči zařízením náboženským, aneb zakazování svobody ku provo-zování téhož.”VS 200.2
“Původci Ústavy uznávali věčné zásady, týkající se vztahu člověka vůči Bohu, že tento se nalézá mimo lidské zákony, a že práva jeho svědomí jsou nezadatelná. Nebylo zapotřebí důvodů k zjištění této pravdy; jsme o tom přesvědčeni ve vlastním nitru. Toto uvědomění, odporujíc lidským zákonům, vytrpělo tak mnohá muka a plameny ohně. Oni pocítili, že jejich povinnosti vůči Bohu jsou přednějšími nad lidské výnosy, a že člověk nemůže ovládati jejich svědomí. Jest vrozená zásada, kterou nic nemůže zničiti.”VS 200.3
Když se rozšířily po zemích Evropy zprávy o zemi kde každý človek může užívati ovoce své práce, a býti při tom poslušen usvědčení svého svědomí, tu tisíce se jich hrnulo na po-breží Nového Světa. Osady se rychle množily. “Massachusetts skrze zvláštní zákon, nabízel volný příchod a pomoc z veřejných záloh všem křesťanům, bez rozdílu národnosti, kteří mohli utéci za Atlantický oceán ‘před válkou neb hladem, útiskem neb pronásledováním.’ Takto uprchlíci a utlačovaní stali se skrze zákon hosty republiky.” Po dvaceti letech od prvního přistání v Plymouthu, mnohé tisíce Poutníků usadilo se v Nové Anglii. Bylo dokázáno, že zásady Bible jsou nejjistší záštitou národní velikosti. Slabé a odlehlé osady vzrostly ve společné mocné Státy, a označily svět místem zvláštního pokoje a úspěchu, a “církví bez papeže, a státem bez krále.”VS 200.4
Ony veliké zásady, tak šlechetně učené a zastávané Robin-sonem a Rogerem Williamsem, že pravda pokračuje a vzrůstá, že křesťané mají býti hotovi přijmouti každé světlo, které by jim zasvitlo ze slova Božího, — byly úplně ztraceny z dohledu jejich potomkům. Evanjelické církve v Americe, — po dobně i v Evropě, — jsouce tak vysoce obdařeny přízni a požehnáním Reformace, opomněly jiti v před stezkou obnovy. Ačkoliv čas od času povstalo několik věrných mužů, by hlásali novou pravdu a objasnili chyby, kterým bylo nadržováno, tu většina, jako Židé ve dnech Krista aneb papežští ve dnech Luthera, nebyli hotovi uvěřiti tak jako jejich otcové uvěřili, a žiti tak, jako oni žili. Následkem toho náboženství opět upadlo v pouhé obřadnictví a zvyky; chyby a pověra, kteréž by byly z církve odstraněny, kdyby tato šla cestou světla Božího slova, byly podrženy a pěstovány. Takto nadchnutí, vzbuzené Reformací, zvolna vymíralo, až téměř bylo tak mocně zapotřebí reformy v evanjelické církvi, jak byla nutnou v římské církvi za doby Luthera. Nastalo to samé světáctví a duchovní otupělost, ta samá vážnost k náhledům člověka, a náhrada lidských nauk za učení slova Božího.VS 201.1
Veliké rozšíření bible na počátku devatenáctého století, a ono mocné světlo, následkem toho vzešlé světu, nebylo sledo-váno stejným postupem se známostí zjevených pravd v nábo- ženském životě. Satan nemohl jako v dřívější době odebrati lidem slovo Boží; toto bylo každému k dosažení; aby však uplatnil svůj účel, působil na lid by jej přijali s lehkovážností. Lid ustal a zanedbával zpytování písma, a pokračoval v přijímání nesprávných výkladů, a tak pěstoval nauky, které neměly základy z bible. Takto byly tupeny a snižovány zásady, pro něž reformátoři tak mnoho vytrpěli.VS 201.2