Rozhodnutí Karla V.

Členové sněmu pronášeli nyní dvoje, různící se mínění. Vyslanci a zástupci papežovi požadovali, aby nebylo dbáno ochranného slibu daného Lutherovi. “Rýn,” pravili, “má přijmouti jeho popel, jako přijal popel Jana Husa před sto lety.” Ale knížata německá, ač sami byli papeženci a úhlavní nepřátelé Lutherovi, odporovali proti takovému porušení dané záruky, jež by byla skvrnou na národní cti. Poukazovali na pohromy, jež následovaly po Husově smrti a prohlašovali, že se neodváží uvaliti na Německo a na hlavu svého mladého císaře opakování tak hrozných trampot.VS 119.2

Karel sám, odpovídaje na nízký teň návrh, pravil: “ I když by čest a víra byly vypuzeny z celého světa, musí tyto najiti útulku v srdcích knížat.” ^{1D’Aubigné, kn. 7, kap. 9.} Bylo naň i dále naléháno ze strany nej zarytějších papeženských odpůrců Lutherových, aby naložil s hlasatelem obnovy tak, jako naložil Zikmund s Husem — aby jej vydal na pospas církvi, ale maje na mysli výjev, kdy Hus ve veřejněm shromáždění ukázal na své řetězy a připomenul panovníkovi daný slib, Karel V. prohlásil: “Nechci se rdíti jako Zikmund.”^{2Lenfant “History of Council of Constance,” svazek 1, strana 422.}VS 119.3

Přes to však Karel zúmyslně zavrhl pravdy, hlásané Lutherem. “Jsem pevně odhodlán napodobiti příklad svých předků,” psal mocnář. Rozhodl se, že nevybočí ze stezky zvyků, i kdyby měl nastoupiti cestu pravdy a správnosti. Poněvadž jeho otec podporoval papežství se vší jeho zkažeností a ukrutností, chtěl činiti totéž. Takové zaujal stanovisko, odmítaje přijmouti jakékoliv světlo nad to, jež přijali jeho otcové, nebo konati povinnost, kterou oni nekonali.VS 119.4

I v přítomné době jsou mnozí, kteří lnou ke zvykům a pověstím svých otců. Když Pán jim pošle dodatečně světlo, odmítnou jej přijmouti, jedině proto, že nebylo dáno též jejich otcům. Naše místo není tam, kde byli naší otcové, a následkem toho naše povinnosti a zodpovědnosti nejsou tytéž jako jejich. Nezalíbíme se Bohu, když při určování své povinnosti budeme hleděti k příkladu otců, místo obychom hledali Slovo pravdy v nás samých. Naše zodpovědnost je větší než byla u našich předků. Jsme zodpovědní za světlo, které oni přijali, a jež nám bylo odevzdáno jako dědictví, a jsme zodpovědní také za dodatečné světlo, jež nyní září na nás ze slova Božího.VS 120.1

Lutherovi bylo záhy nařízeno císařem, aby se vrátil domů, a on věděl, že brzy bude následovati jeho odsouzení. Hrozivé mraky visely nad jeho cestou; ale když odešel z Wormsu, jeho srdce bylo naplněno radostí a plesáním. “Ďábel sám,” pravil, “hlídal papežskou tvrz, ale Kristus učinil do ní široký průlom, a Satan byl přinucen doznati, že Pán jest mocnější než on.”^{1D’Aubigné, kn. 7, kap.11.}VS 120.2

Po svém odchodu, stále ještě touže po tom, aby jeho stálost nebyla vykládána jako vzpoura, psal Luther císaři. “Bůh, jenž zkoumá srdce lidská, jest mým svědkem,” pravil, “že jsem ochoten poslouchati vaší Milost, ve cti i hanbě, v životě i smrti, s žádnou výjimkou, kromě slova Božího, jímž člověk žije. Ve všech záležitostech tohoto života má věrnost zůstane neotřesena, neboť ztráta a zisk pozemský nic neznamenají pro spasení. Ale když se jedná o zájmy věčné, Bůh nechce, aby člověk se podroboval člověku. Takové podrobení v duchovních věcech, jest vlastně uctíváním, a to přísluší pouze Stvořiteli.”^2TamtéžVS 120.3

Při návratu z Wormsu Luther byl všude přijímán ještě lichotivěji než když jel tam. Církevní knížata vítala vyob-covaného mnicha, a světští vládcové uctívali muže, kterého císař odsoudil. Bylo naň naléháno, aby kázal, a přes císařský zákaz vystoupil opět na kazatelnu. “Nikdy jsem se nezavázal, že budu řetězy poutati slovo Boží,” řekl, “a nikdy tak neučiním.”^{3Martyn, sv. I., str.420.}VS 120.4

Za nedlouho po jeho odchodu z Wormsu papeženci vymohli na císaři, aby vydal rozkaz proti němu. V tomto rozkazu byl Luther vyhlášen za “samotného Satana v podobě lidské a v mnišské kutně.”^{1D’Aubigné, kniha 7, kapitola 11.} Bylo nařízeno, aby byla učiněna přítrž jeho působení, jakmile lhůta jeho ochranného listu vyprší. Všem lidem bylo zakázáno poskytovati mu příbytku, potravy a nápojů aneb mu pomáhati ať slovem aneb činem, veřejně či soukromně. Měl býti zatčen, kdekoliv by se zdržoval, a vydán úřadům. Jeho přívrženci rovněž měli býti uvězněni a jejich majetek zabaven. Jeho spisy měly býti zničeny, a konečně všichni ti, kdož by se protivili tomuto rozkazu, byli zarnuti do jeho klatby. Kurfiřt Saský a knížata, nejlepší přátelé Lutherovi, opustili Worms brzy po jeho odchodu, a císařský rozkaz byl schválen sněmem. Nyní Římští jásali. Myslili, že osud “Reformace” jest zpečetěn.VS 121.1