Augšpurský sněm.
Náboženská obnova měla však ještě více vyniknouti před mocnými tohoto světa. Král Ferdinand odepřel sluchu evanje-lickým knížatům; avšak dostalo se jim příležitosti, kdy mohli přednésti svoji při v přítomnosti císařově a před shromážděnými hodnostáři církevními a státními. Karel V., aby uklidnil spory jež zmítaly říší v roce po ohražení Špýrském, svolal opět sněm do Augšpurku a oznámil, že mu bude sám osobně předsedati. Tam byli předvoláni evanjeličtí vůdcové.VS 153.1
Evanjelická, knížata, shrnuvše své názory v jednu soustavu s doklady z Písma, usnesli se dostaviti se na sněm. Přípravy k tomu byly svěřeny Lutherovi, Melanchtonovi a jejich druhům. Toto vyznání bylo přijato evanjelíky jakožto vyjádření jejich víry; pak se shromáždili, aby důležitý ten list podepsali.VS 153.2
Když křesťanská knížata hotovila se podepsati vyznání, tu Melanchton se vyjádřil následovně: “Bohoslovcům a kněžím přísluší navrhovati tyto věci; práva mocných tohoto světa si zachovejme pro jiné věci.” “Bůh chraň,” odvětil Jan Saský, “abyste mne vylučovali. Jsem odhodlán učiniti, co jest pravé, aniž bych se bál o svoji korunu. Já chci vyznati Pána. Můj kurfiřtský klobouk a můj hermelín nejsou mi tak drahé jako kříž Ježíše Krista.” To pověděv, podepsal své jméno. Jiný z knížat, bera péro do ruky, řekl: “Vyžaduje-li toho čest mého Pána Ježíše Krista, jsem připraven ... opustiti i své statky a žiti v ústraní.” Chtěl bych raději vzdáti se svých poddaných i svých zemí, a raději bych opustil zem svých otců s holí v ruce,” pokračoval, “než bych přijal jiné učení místo toho, jež jest obsaženo v tomto vyznání.” Taková byla víra a odvaha těchto mužů Božích.VS 153.3
Nastala chvíle, kdy se měli objeviti před císařem. Karel V., sedě na trůně, v kruhu kurfiřtů a knížat, poskytl slyšení evan-jelickým hlasatelům obnovy. Bylo čteno vyznání jejich víry. Ve vznešeném tom shromáždění byly jasně pronášeny pravdy evanjelia, a vytýkány bludy papežské církve. Právem byl den ten nazván “největším dnem Reformace, a jedním z nejslavnějších dnů v dějinách křesťanstva i lidstva.” VS 153.4
V dobách Pavlových dostalo se evanjelium, pro které byl vězněn, před knížata a šlechtice císařského města. Tak i při této příležitosti to, co císař zapověděl hlásati s kazatelny, bylo prohlášeno v paláci; to, co mnozí nepovažovali za vhodné ani pro sluhy, bylo s údivem vyslechnuto vládci a pány říše. Králové a velicí mužové tvořili posluchačstvo; korunovaná knížata zemská byla kazatelmi, a obsah řeči byla královská pravda Boží. “Od dob apoštolských,” praví spisovatel, “nestalo se nic většího, a nebylo velkolepějšího vyznání.” VS 154.1
Jedna zásada, nejhouževnatěji hájená Lutherem, zněla, že světská moc nemá býti volána na pomoc obnově (reformě), ani branná moc k jejímu hájení. Radoval se, že knížata říšská vyznávají evanjelium, ale když chtěli se spojiti v obranný sva-zek, tu prohlásil, že “učení evanjelia má býti hájeno samotnýmBohem....Čím méně se lidé budou do toho díla mísiti, tím více mu bude Bůh napomahati. Všechna navrhovaná chytrácká opatření byla dle jeho mínění jen výsledkem nemístného strachu, a hříšné nedůvěry.”VS 154.2
Když mocní nepřátelé se spojovali, aby potřeli obnovenou víru, a když se zdálo, že tisíce mečů bude taseno proti ní, tu Luther napsal: “Satan rozpoutává svou zuřivost; bezbožní velekněži osnují plány, a nám hrozí válka. Vybízejte lid, aby bojovali udatně před trůnem Božím vírou a modlitbou, tak, aby naši nepřátelé, přemoženi Duchem Božím, byli přinuceni k míru. Naší hlavní potřebou, naší hlavní prácí jest modlitba. Řekněte lidem, že nyní jsou vydáni ostří meče a zlobě Satanově, a aby se modlili.” VS 154.3
Bůh vyslyšel volání svého služebníka. Dal knížatům a kněžím milost a odvahu, aby uhájili pravdu proti vládcům temnoty na tomto světě. Pán řekl: “Aj, zakládámť na Sionu kámen úhelný, vybraný, drahý, v kterýž kdokoli věří, nikoli nebude zahanben.” Evanjeličtí buditelé stavěli na Kristu, a brány pekelné jich nemohly přemoci.VS 154.4