Ve Skotsku.
Sémě pravdy, zaseté ve Skotsku Columbem a jeho spo-lupracovníky, nebylo nikdy úplně vyhubeno. Ještě staletí po tom, kdy anglické církve podrobily se Římu, církve ve Skotsku uchovávaly si svoji svobodu. Avšak ve dvanáctém století pa-pežství se tam upevnilo, a v žádné jiné zemi neřádilo tak neobmezeně. Nikde nepanovalo tak hluboké temno. Přece však pronikaly paprsky mrákotou a slibovaly blížící se den. Lollardové, přicházející z Anglie s biblí a s učením Wyklifovým, přispěli značně k udržení známosti evanjelia, a každé století vykazovalo své mučedníky.VS 185.4
Při zahájení veliké náboženské obnovy vyšly Lutherovy spisy, a pak Tyndalův anglický Nový Zákon. Aniž by o tom kněžská nadvláda znala, tito poslové mlčky překračovali hory a údolí, rozdmýchávajíce pochodeň pravdy k novému životu, která již téměř ve Skotsku byla vyhasla, a odčiňujíce to, co Řím za čtyry století útisku vykonal.VS 185.5
Potom opět krev mučedníků dala čerstvý podnět hnutí. Papežští vůdcové, věštíce náhlé nebezpečí hrozící jejich dílu, poslali na hranici některé z nej šlechetnějších a nejváženějších synů Škotska. Tím však jen postavili kazatelnu, z níž slova těchto umírajících svědků byla slyšena po celé zemi, pronikajíc duše lidu nezdolnou touhou po střesení se pout Říma.VS 186.1
Hamilton a Wishart, šlechtici povahou i rodem, s dlouhou řadou pokorných učedlníků, vydechli své životy na hranicích.VS 186.2
Jan Knox opustil pověsti a nadsmyslnost církevní, aby se mohl nasytiti pravdami Božího slova; učení Wishartovo posílilo jeho úmysl, aby se odloučil od Říma, a připojil se k pro-následovaným šiřitelům pravdy.VS 186.3
Pobídnut svými druhy aby se ujal úřadu kazatelského, tu ucouvl bojácně před takovou zodpovědností, a teprve po něko. lika dnech osamocení a vnitřního zápasu svolil. Ale jakmile se ujal místa, zastával jej s nezlomnou odhodlaností a s ne-zkrotnou odvahou po celý svůj život. Tento srdnatý hlasatel pravdy nebál se tváře lidské. Mučednické ohně, hořící kolem něho, pohádaly jen jeho horlivost k většímu zápalu.VS 186.4
Když stál tváří v tvář královně škotské, v jejíž přítomnosti horlivost mnohého evanjelického vůdce ochabla, tu Jan Knox vydal smělé svědectví pravdě. Nedal se získati lichocením, nezalekl se hrozeb. Královna ho obvinila z kacířství. Naváděl prý lid, aby přijal náboženství zapovězené státem, a provinil se tím proti přikázání Božímu, jež nařizuje, aby lid poslouchal své vrchnosti. Knox odpověděl pevně:VS 186.5
“Poněvadž pravému náboženství nedostalo se původní síly a moci od světských knížat, nýbrž od věčného Boha, nejsou poddaní povinni říditi své náboženství dle chuti své vrchnosti. Vždyť často knížata vědí o pravém náboženství méně, než všickni ostatní. .. .Kdyby bylo veškeré símě Abrahamovo přijalo náboženství Faraonovo, jemuž tak dlouho byli poddáni, rce- te mi, madam, jaké náboženství by nyní bylo na světě? Nebo kdyby všichni lidé v dobách apoštolských byli téhož nábožen-ství jako římští císaři, jaké náboženství by nyní ovládalo po-vrch zemský?... A tak, madam, vězte, že poddaní nejsou vázáni k náboženství svých vrchností, ač se jim přikazuje jistá poslušnost.”VS 186.6
Královna Marie řekla: “Vy vykládáte Písmo tím způsobem, a oni (římsko-katolíci) zase jiným; komu mám věřiti, a kdo tu má býti soudcem?”VS 187.1
“Máte věřiti v Boha, jenž jasně mluví ve svém slově,” odvětil Knox, “a více, než vás učí slovo, nemáte věřiti ani tomu ani onomu. Slovo Boží jest jasné samo sebou; a je-li na některém místě nějaká pochybnost, Duch svatý, jenž nikdy sám sobě neodporuje, vykládá totéž na jiných místech zřetelněji, tak že nemůže býti pochybnosti leč u těch, kteří ze zatvrzelosti zůstávají nevědomými.”VS 187.2
Takové byly pravdy, jež neohrožený jejich hlasatel s na-sazením vlastního života mluvil osobě královské. S touž ne-zdolnou odvahou setrval ve svém úmyslu, modle se, a bojuje boj Páně, až Škotsko bylo zbaveno papeženství.VS 187.3