Papeženci nečekali, že Luther se opravdu odváží přijití do Wormsu, a proto jeho příchod je ochromil. Císař ihned svolal své rádce, aby uvažoval, jaké další kroky mají býti podniknuty. Jeden z biskupů, tuhý to papeženec, prohlásil: “Dlouho jsme se radili o této věci. Nechť se císařská milost zbaví co nejrychlej i toho člověka. Což nedal Zikmund upáliti Husa? Nejsme povinni dávati nebo dodržovati ochranný list daný kacířovi.” “Nikoli,” řekl císař, “musíme splniti svůj slib.”^{1D’Aubigné, kniha 7, kapitola 8.} Bylo tudíž rozhodnuto, že Luther má býti slyšen.VS 111.5

Druhého dne byl Luther povolán před sněm. Císařský úředník byl ustanoven, aby ho přivedl do sálu; ale jen stěží se dostal na místo. Všechny ulice byly plny diváků, toužících spatřiti mnicha, který se opovážil odporovati moci papežské.VS 112.1

Konečně objevil se Luther před radou. Císař seděl na trůně. Byl obklopen nej vznešenějšími osobnostmi z říše. Nikdy se žádný muž neobjevil před tváří významnějšího shromáždění njež bylo ono, před kterým se měl Luther zodpovídati ze své víry. “Jeho příchod již sám sebou byl předzvěstí vítězství nad papežstvím. Papež odsoudil člověka, a ten nyní stál před soudním dvorem, který právě tímto činem postavil se nad papeže. Papež dal ho do klatby a vyloučil ho z lidské společnosti; a on přece byl uctivým způsobem pozván a při jat před nej vznešenější shromáždění světa. Papež odsoudil jej k věčnému mlčení, a on měl nyní mluviti před tisíci pozorných posluchačů shromážděných z nejvzdálenějších končin křesťanstva. Rozsáhlé vzbouření bylo takto uskutečňováno skrze Luthera. Řím již sestupoval se svého trůnu a byl to hlas mnicha, jenž mu způsobil toto pokoření.”^2TamtéžVS 112.2

Luther byl přiveden na místo přímo před císařovým trůnem. Hluboké ticho zavládlo v přeplněném sále. Potom povstal císařský úředník a ukázav na sbírku Lutherových spisů, žádal, aby tento odpověděl na dvě otázky, — zda je skutečně psal, a choe-li odvolati názory v nich hlásané. Názvy knih byly přečteny, a Luther odpověděl na první otázku, že jest spisovatelem těch knih. “Pokud se týče druhé otázky,” pravil, “vidím, že dotýká se víry a spásy duše, a jedná se v ní o slovo Boží, nej větší a nej drahocennější poklad na nebi i na zemi, a jednal bych neprozřetelně, kdybych odpověděl bez rozmýšlení. Mohl bych dotvrditi méně než okolnosti vyžadují, nebo více než je v zájmu pravdy, a tak se prohřešiti proti výroku Kristovu: Kdož by pak mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.”^{1Mat. 10:33.} Z toho důvodu žádám se vší pokorou vaše císařské Veličenstvo, by mi popřálo času, abych mohl odpověděti bez prohřešení se proti slovu Božímu.”^{2D’Aubigné, kn. 7, kap.8.}VS 112.3

Druhého dne měl se dostaviti, aby dal konečnou odpověď. Chvílemi klesalo v něm srdce, když přemýšlel o silách, jež se spolčily proti pravdě. Jeho víra kolísala, strach a nejistota ho opanovala, a hrůza ho přemáhala. Nebezpečí rostlo před ním; zdálo se, že jeho nepřátelé budou vítěziti, a mocnosti temna že nabudou vrchu. Mračna se nad ním stahovala, a zdála se ho odlučovati od Boha. Toužil po jistotě, že Pán zástupů bude s ním. V úzkostech duševních vrhl se tváří na zem a vydával ze sebe trhané, srdcelomné výkřiky, jimž pouze Bůh mohl plně porozuměti.VS 113.1

“Ó všemohoucí a věčný Bože,” volal, “jak hrozný jest tento svět! Hle, otevřel tlamu svou, aby mne pohltil, a já mám tak málo důvěry v Tebe.... Mám-li důvěřovati pouze v sílu tohoto světa, veta je po všem. . .. Má poslední hodinka se blíží, mé odsouzení bylo vyhlášeno. . .. Bože, pomoz mi Ty, proti veškeré moudrosti světa. Učiň tak, Ty samojediný,.... neboť toto není mé dílo, ale Tvé. Já nemám zde co činiti, zač zápasiti s velikými tohoto světa. . .. Ale je to Tvá věc, ... a jest to spravedlivá a věčná věc. Pane, pomoz mi! Věrný a nezměnitelný Bože, v nikoho neskládám svou důvěru. ... Vše, co je lidské, jest nejisté; vše, co od lidí vychází, klame. ... Ty jsi mne vyvolil pro toto dílo. . . . Stůj po mém boku, pro milosrdenství Tvého milovaného Ježíše Krista, jenž jest mou ochranou, mým štítem a mým pevným hradem.”^3TamtéžVS 113.2

Všemoudrá Prozřetelnost dopřála Lutherovi, aby si uvědomil nebezpečí, v němž se nachází, tak aby nespoléhal na svou vlastní sílu a nevrhal se ukvapeně v záhubu. Ale nebyl to strach před osobním utrpením, před mukami a smrtí, jenž ho plnil hrůzou. Dospěl k rozhodné době, a cítil svou nedostatečnost při jejím řešení. Jeho slabostí mohla věc pravdy utrpěti škodu. Ne pro vlastní bezpečnost, nýbrž pro vítězství evangelia zápasil s Bohem, V naprosté bezradnosti jeho víra utíkala se ke Kristu, mocnému Osvoboditeli. Byl posílen uji-štěním, že neobjeví se sám před soudním dvorem. Mír se mu vrátil do duše, a on plesal, že bylo mu dopřáno vyzvednouti slovo Boží před vládci národa.VS 113.3

Když byl opětně uveden před sněm, vystupování jeho neneslo ani stopy strachu nebo zmatku. Klidně a mírně, při tom však statečně a ušlechtile stál jakožto svědek Boží před moc-nými tohoto světa. Císařský úředník nyní požadoval od něho rozhodnutí, zda chce odvolati své učení. Luther odpověděl tichým a pokorným hlasem, prost rozčilení a vášně. Jeho chování bylo jemné a vzbuzovalo úctu, ale při tom projevoval důvěru a radost, jež překvapovala shromáždění.VS 114.1

“Nejjasnější císaři, vznešená knížata, milostiví pánové,” pravil Luther, “stojím dnes před vámi, poslušen jsa včerejšího rozkazu, a při Božím slitování vás zapřísáhám, abyste milostivě vyslechli obranu věci, jež dle mého přesvědčení je spravedlivá a pravdivá. Jestliže z nevědomosti překročím zvyky a obyčeje dvorské, žádám vás za prominutí; nebylť jsem vycho. ván v palácích královských, nýbrž v ústraní klášterním.”^{1D’Aubigné, kn 7, kap 8.} Po té, přistoupiv k jádru otázky, prohlásil, že jeho spisy nejsou všecky stejného rázu. V některých pojednával o víře a dobrých skutcích, a dokonce i jeho nepřátelé prohlásili je nejen za nezávadné, ale i za užitečné. Odvolati je znamenalo by zatratiti pravdy, jež obě strany vyznávají. Druhá část knih sestávala ze spisů odhalujících zkaženost a zlořády papežství. Odvolání těchto děl posílilo by římskou krutovládu a otevřelo by širší bránu mnohým velkým nepravostem. Ve třetí třídě svých knih útočil na osoby hájící stávající špatnosti. O těchto přímo doznal, že v nich byl ostřejší, než bylo nutno. Nepovažuje se za bezvadného, ale ani tyto knihy nemůže odvolati, poněvadž to by dodalo odvahy nepřátelům pravdy a ti by toho využili k potlačování lidu Božího s větší ještě ukrutností.VS 114.2

“Jsem pouhý člověk, ne Bůh,” pokračoval, “a proto se musím hájiti tak jako Kristus: “Mluvil-li jsem zle, svědectví vydej o zlém. . .. Pro slitování Boží zapřísáhám vás, nejjasnější císaři, i vás, vznešení pánové, a všechny lidi všech tříd, abyste dokázali z knih proroku a apoštolů, že jsem chybil. Jakmile se o tom přesvědčím, odvolám každý blud a budu první, jenž vezme mé knihy a hodí je do ohně.”VS 114.3

Luther mluvil téméř dvě hodiny německy; pak byl požádán, aby slova opakoval latinsky. Ač vyčerpán předcházející ná-mahou, vyhověl a pronesl ještě jednou svou řeč s touž bystrostí a ráznosti jako poprvé. Prozřetelnost sama to tak řídila. Mysl mnohých knížat byla tak zaslepena bludem a pověrou, že při první řeči nepostřehli sílu Lutherových důvodů, ale opakování jim umožnilo pochopiti jasně body jeho výkladu.VS 117.1

Ti, kteří urputně zavírali oči před světlem, a vzpírali se přesvědčení o pravdě, byli rozlíceni mocí Lutherových slov. Když přestal mluviti, pravil mluvčí sněmu zlostně: “Nezodpověděl jsi otázku tobě položenou. ... Jsi žádán, abys dal jasnou a určitou odpověď. ... Odvoláš nebo neodvoláš?”VS 117.2

Luther odpověděl: “Jelikož žádá vaše nejjasnější Milost i urozené panstvo ode mne jasnou, prostou a určitou odpověď, dám vám ji, a ta zní: “Nemohu vydatí svou víru ani papeži ani církevní radě, poněvadž jest jasné jako den, že často se mýlili a navzájem si odporovali. Pokud tedy nebudu přesvědčen důkazem z Písma aneb zdravým rozumem, pokud nebudu přesvědčen výkladem vět, jež jsem citoval, a pokud oni neuvolní mé svědomí vázáné slovem Božím, nemohu odvolati a neodvolám, neboť nesluší se křesťanu, aby mluvil proti svému svědomí. Zde stojím, jinak nemohu; Bůh mi pomáhej. Amen.” ^{1D’Aubigné, kn 7, kap 8.}VS 117.3

Při své první odpovědi Luther mluvil mírným tonem, uctivě, ba pokorně. Římští v tom viděli znamení, že jeho odvahy ubývá. Žádost za odklad považovali pouze za předehru k odvolání. Odvaha a pevnost, již nyní projevoval, jakož i síla a bystrost jeho uvažování překvapovala všecky strany. Císař, pohnut k obdivu, zvolal: “Tento mnich mluví s nebojácným srdcem a s neochvějnou odvahou.” Mnozí z němec- kých knížat hleděli s pýchou a obdivem na tohoto zástupce svého národa.VS 117.4

Přívrženci Říma byli poraženi; jejich věc objevovala se v nej nepříznivějším světle. Snažili se udržeti svou moc nikoli tím, že by se odvolali k Písmu, nýbrž tím, že se uchýlili k hrozbám, osvědčenému to důkazu Říma. Mluvčí sněmu řekl: “Neodvoláš-li, císař a stavové říšští budou uvažovati, jak zakročiti proti nenapravitelnému kacíři.”VS 118.1

Lutherovi přátelé, kteří s velkou radostí naslouchali ušlechtilé jeho obraně, zachvěli se při těchto slovech; ale doktor pravil klidně: “Bůh buď mým pomocníkem, neboť já nemohu odvolati ničeho.” ^{1D’Aubigné, kniha 7, kapitola 8.}VS 118.2

Byl vyzván, aby se vzdálil ze sněmu, zatím co knížata se radila. Každý cítil, že nej rozhodnější doba nastala. To, že Luther stále odmítal podrobiti se, mohlo míti po staletí vliv na dějiny církve. Bylo usneseno dáti mu ještě jednou příležitost k odvolání. Naposledy byl přiveden do shromáždění. Poznovu byla mu dána otázka, zda chce se zříci svého učení. “Nemohu dáti jinou odpověď,” pravil, “než jakou jsem již dal.” Bylo zřejmo, že ani sliby ani hrozbami se nedá pohnouti k tomu, aby ustoupil vyslanci Říma.VS 118.3

Papežští předáci byli rozhořčeni že prostý mnich neuznal jejich moc, před níž se třásli králové i šlechta. Chtěli mu dáti pocítiti svůj hněv a ukládali mu o život. Ale Luther, postřehnuv své nebezpečí, mluvil k všem s křesťanskou důstojností a klidem. Jeho slova byla prosta pýchy, vášně a záludnosti. Nehleděl na sebe ani na velké muže kolem sebe, a cítil pouze, že jest v přítomnosti Někoho nekonečně vyššího než papeže, prelátů, krále a císaře. Kristus promluvil skrze Lutherovo svědectví s takovou silou, že přátelé i nepřátelé byli jati úctou a obdivem. Duch Boží byl přítomen v tomto sjezdu, vykonávaje vliv na srdce náčelníků říše. Mnozí z knížat doznali spravedlnost Lutherovy věci. Mnozí se přesvědčili o pravdě, ale u některých dojem ten nebyl trvalý. Jiní v té době nevyslovili svá přesvědčeni, ale prozkoumavše sami Písmo, stali se v budoucnosti neohroženými podporami náboženské obnovy.VS 118.4

Kurfiřt Bedřich úzkostlivě čekal na Lutherovo vystoupení před sněmem a s velikým pohnutím naslouchal jeho řeči. S radostí a pýchou sledoval doktorovu odvahu, pevnost a sebeovládání, a rozhodl se, že ještě pevněji postaví se na jeho obranu. Srovnával obě strany v zápasu a viděl, že moudrost papežů i králů byla přivedena v nivec sílou pravdy. Papežství utrpělo porážku, jež měla býti pociťována mezi všemi národy a po všecky časy.VS 119.1

Cesta do Wormsu.

Rozhodnutí Karla V.