Rozdělení zaslíbené země

Káleb a Jozue byli mezi zvědy jediní, kdo přinesli dobrou zprávu o zaslíbené zemi a povzbuzovali lid, aby v Božím jménu vyšel a obsadil ji. Káleb teď Jozuovi připomněl zaslíbení, které tehdy v odměnu za svou věrnost dostal: “Ano, země, na niž stoupla tvá noha, bude navěky patřit tobě a tvým synům jako dědičný podíl, neboť ses cele oddal Hospodinu, mému Bohu.” Jozue 14,9. Proto předložil žádost, aby mu byl dán za dědictví Chebrón. Byl to domov Abrahama, Izáka a Jákoba a tu byli také tito patriarchové v makpelské jeskyni pochováni.NUD 246.1

Chebrón byl sídlem obávaných Anákovců, jejichž hrůzu nahánějící vzhled ohromil zvědy a zbavil všechny Izraelce odvahy. Toto místo si Káleb v důvěře v Boží sílu zvolil za své dědictví.NUD 246.2

Řekl: “Nuže hle, Hospodin mě uchoval naživu, jak přislíbil. Čtyřicet pět let uplynulo od chvíle, co Hospodin takto promluvil k Mojžíšovi, když Izrael putoval pouští. A hle, je mi už osmdesát pět let. Ale ještě dnes jsem právě tak silný jako tenkrát, když mě Mojžíš vyslal. Moje síla je dnes stejná, jako byla tehdy, abych bojoval a vycházel i vcházel. Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin. Slyšel jsi přece v onen den, že jsou tam Anákovci a velká opevněná města. Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin.” Jozue 14,10-12.NUD 246.3

Jeho žádosti bylo okamžitě vyhověno. “Jozue mu požehnal a přidělil Chebrón jako dědičný podíl Kálebovi, synu Jefunovu…, poněvadž se cele oddal Hospodinu, Bohu Izraele.” Jozue 14,13.14. Káleb uvěřil Božímu zaslíbení, že Hospodin dá svému lidu do vlastnictví Kenaan. Trpělivě snášel dlouhé putování po poušti a sdílel spolu s lidem zklamání a tíhu viny. Přesto si nikdy nestěžoval, nýbrž vyvyšoval Boží milosrdenství, které ho chránilo na poušti, když jeho spolubratři umírali. Nežádal pro sebe území, které už bylo dobyté, ale vybral si místo, o němž si zvědové více než o kterémkoli jiném mysleli, že je nedobytné. Statečný starý válečník chtěl dát lidu příklad, který poctí Boha a povzbudí kmeny, aby si podmanily zemi, kterou jejich otcové považovali za nedobytnou.NUD 246.4

Káleb se spolehl na Boha, že s ním bude, a “vyhnal tři Anákovce” Jozue 15,14. Když si zajistil vlastnictví pro sebe a svůj dům, neusadil se, aby si užíval svého dědictví, ale pokračoval dál v dobývání pro dobro národa a Boží slávu.NUD 246.5

Zbabělci a rebelové zahynuli na poušti, ale věrní zvědové jedli hrozny z Aškalónu. Nevěřící viděli, jak se jejich obavy naplnily. Prohlásili, že je nemožné získat do dědictví Kenaan, a tak ho nezdědili. Ale ti, kdo spoléhali na sílu svého všemocného Pomocníka, vstoupili do krásné země. “Svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; … vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců.” Židům 11,33.34. “Neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.” 1. Janův 5,4.NUD 246.6

V jiném požadavku se projevil duch, který se diametrálně lišil od Kálebova postoje. Josefovi potomci, kmen Efrajimovců a polovina kmene Manasesova, žádali dvojnásobný díl území. Los jim určil nejbohatší kraj v zemi včetně úrodné šáronské roviny. Jenže mnoho důležitých měst v údolí bylo dosud v držení Kenaanců a tyto kmeny se bály námahy a nebezpečí, které jim hrozilo při dobývání jejich dědictví, a tak požadovaly další území, které už bylo dobyté. Kmen Efrajimovců byl jedním z největších v Izraeli a bylo to pokolení, k němuž náležel sám Jozue. “Proč jsi nám dal za dědictví jeden los a jednu oblast?” vytýkali Jozuovi. “Jsme lid početný, protože Hospodin nám tak mnoho požehnal.” Jozue 17,14.NUD 246.7

Neochvějný vůdce jim však odpověděl: “Jste-li lid početný, vytáhněte do lesů, tam na území Perizejců a Refájců, a vykácejte je, když je pro vás Efrajimské pohoří těsné.” Jozue 17,15.NUD 247.1

Jejich odpověď odhaluje skutečnou příčinu stížnosti. Měli nedostatek víry a odvahy k vyhnání Kenaanců. Namítli: “Pohoří nám nepostačí. A všichni Kenaanci, kteří sídlí v dolině, mají železné vozy.” Jozue 17,16.NUD 247.2

Kdyby byli měli Efrajimovci Kálebovu odvahu a víru, žádný nepřítel by před nimi nemohl obstát. Jejich přání vyhnout se těžkostem a nebezpečím narazilo na Jozuovu rozhodnost. “Jste početný lid a máte velkou sílu,” řekl jim. “Podrobíte si Kenaance, třebaže mají železné vozy a jsou silní.” Jozue 17,17.18.NUD 247.3

Teď měl být přestěhován svatostánek z Gilgálu na své trvalé místo v Šílu. Toto malé městečko leželo v Efrajimu, tedy téměř uprostřed země, a bylo snadno dosažitelné všemi kmeny. Tato část země byla zcela podmaněna, takže ctitelé Boha nebudou nikým obtěžováni. “Celá pospolitost Izraelců se shromáždila do Šíla a postavili tam stan setkávání. Zemi si už podmanili.” Jozue 18,1.NUD 247.4

Schrána úmluvy zůstala v Šílu po tři sta let, dokud kvůli hříchům domu Élího nepadla do rukou Pelištejců.NUD 247.5

Svatyňová služba byla nakonec přenesena do chrámu v Jeruzalémě a Šílo bylo obráceno v trosky. Dlouho poté byl jeho osud použit jako výstraha pro Jeruzalém. Hospodin Jeremjášovými ústy prohlásil: “Jen jděte do Šíla, na místo, kde jsem dal zpočátku přebývat svému jménu, a podívejte se, jak jsem s ním pro zlobu svého izraelského lidu naložil. Proto naložím s domem, který je nazýván mým jménem a na který spoléháte, s místem, jež jsem dal vám a vašim otcům, stejně, jako jsem naložil se Šílem.” Jeremjáš 7,12.14.NUD 247.6

Když Izraelci “ukončili přidělování země do dědictví podle jednotlivých území” (Jozue 19,49), přišel se svým požadavkem Jozue. Nežádal o rozsáhlé území, nýbrž jen o jedno město, totiž o Timnat-serach, které mu dali ze zbývajícího podílu. Místo aby si jako první vzal kořist z dobytého území, počkal vůdce se svým nárokem, dokud nebyl obsloužen ten nejposlednější z jeho lidu.NUD 247.7