Blaze plačícím

“Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni,” (Matouš 5,4) řekl Kristus. Neučí však, že by pláč sám o sobě mohl člověka zbavit viny. Žádnou předstíranou či záměrnou pokoru neuznává. Pláč, o kterém hovoří, nemá nic společného s trudnomyslností a naříkáním. Pokud nás trápí hřích, máme se radovat ze vzácné přednosti, že jsme Božími dětmi.TV 188.4

Často se trápíme tím, že jsme si špatným jednáním způsobili nějaké nepříjemnosti. To však není pokání. Skutečná lítost nad hříchem je výsledkem působení Ducha svatého. On nám odhaluje naši nevděčnost, kterou znevažujeme a zarmucujeme Spasitele, vede nás k pokání a ke kříži. Každý hřích Ježíše znovu zraňuje. Vzhlédneme-li ke Spasiteli, kterému jsme způsobili bolest, budeme litovat hříchů, pro které trpěl. Taková lítost potom vede k odmítnutí hříchu.TV 188.5

Pro svět může být tento zármutek slabostí, ve skutečnosti je však silou, která kajícníka nerozlučně spojuje s nekonečným Bohem. Svědčí o tom, že Boží andělé vracejí člověku to, oč se hříchem a zatvrzelostí připravil. Slzy hříšníka, který činí pokání, jsou jen kapkami deště, po nichž vysvitne slunce svatosti. Lítost předchází radosti, která je pro duši člověka živou vodou. “Poznej však svou nepravost, dopustila ses nevěry vůči Hospodinu, svému Bohu,” “já se na vás neosopím, neboť jsem milosrdný, je výrok Hospodinův”. Jeremjáš 3,13.12. Truchlícím na Sijónu Hospodin zaslíbil dát “místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje” Izajáš 61,3.TV 189.1

Bůh má útěchu i pro ty, kdo pláčou v soužení a zármutku. Hořkost žalu a ponížení je však lepší než hříšná radost. V utrpení nám Bůh odhaluje špatné stránky naší povahy, abychom jeho milostí mohli své nedostatky překonat. Vede nás k lepšímu poznání sebe samých a my se musíme rozhodnout, zda jeho napomenutí a rady přijmeme. Když na nás přijde zkouška, neměli bychom se rozčilovat a naříkat, vzpírat se a odvracet se od Krista. Měli bychom se pokořit před Bohem. Pro ty, kdo chtějí, aby vše bylo jen příjemné, jsou Boží cesty záhadou. Naší lidské přirozenosti se jeví jako temné a neradostné. Jsou však cestami milosrdenství, které vedou ke spasení. Když Elijáš na poušti říkal, že má již dost života, a modlil se, aby zemřel, nevěděl, co dělá. Bůh jej ve svém milosrdenství nevzal za slovo. Elijáš měl ještě vykonat veliké dílo, ale ani po jeho dokončení neměl zahynout v zoufalství a samotě na poušti. Proto nesestoupil do prachu země, ale na ohnivém voze slavně vystoupil k nebeskému trůnu.TV 189.2

Zarmouceným Boží slovo říká: “Viděl jsem jeho cesty; vyléčím jej však a povedu, vrátím potěšení jemu a těm, kdo s ním truchlí.” “Jejich truchlení změním ve veselí, místo strasti jim dám útěchu a radost.” Izajáš 57,18; Jeremjáš 31,13.TV 189.3