První zkouška

Nejdříve satan pokoušel Kristovu chuť. Stejně tomu bylo i u prvního nevinného páru v ráji. Právě tam, kde začala zkáza, muselo začít i vykoupení. Adam selhal tím, že útokům na chuť podlehl, a Kristus musel zvítězit tím, že jim odolal. “Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: ‘Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.’ On však odpověděl: ‘Je psáno: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.’” Matouš 4,2-4.TV 70.2

Od doby Adama do doby Krista lidé stále více propadali nestřídmosti, až je chutě a vášně téměř zcela ovládly. Lidstvo začalo být zkažené a nemocné a samo už se ze své situace nemohlo vymanit. Kristus se postavil na jeho místo a zvítězil — obstál v té nejtěžší zkoušce. Jeho sebezapření bylo silnější než hlad a smrt. To vše podstoupil kvůli nám. V jeho prvním vítězství šlo ještě o mnoho dalších věcí, se kterými se v boji proti mocnostem zla potýkáme i my.TV 70.3

Když přišel Ježíš na poušť, obklopovala ho Otcova sláva. Byl povznesen nad lidskou slabost, protože byl zcela ponořen do společenství s Bohem. Sláva však od něho odstoupila a on zůstal v boji s pokušením sám. Doléhalo na něho bez přestání. Jako člověk se děsil zápasu, který jej čekal. Čtyřicet dní se postil a modlil. Byl zesláblý hladem a pohublý, unavený a vyčerpaný duševním utrpením, “jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem”. Izajáš 52,14. To byla příležitost pro satana. Doufal, že za těchto okolností Krista přemůže.TV 70.4

Jakoby v odpověď na modlitbu přistoupila ke Spasiteli bytost v podobě nebeského anděla. Tvrdila, že ji posílá Bůh, aby Kristu oznámila konec jeho půstu. Jako kdysi poslal Bůh anděla k Abrahamovi, aby zachránil Izáka před obětováním, pověřuje prý i tentokrát svého posla, aby Ježíše osvobodil. Bůh je totiž spokojený s Kristovou ochotou vydat se na cestu plnou utrpení a bolesti. Takové poselství tehdy Ježíš obdržel. Spasitel byl zemdlený půstem, měl veliký hlad. Satan k němu přistoupil, ukázal na kameny roztroušené po poušti, které se podobaly bochníkům chleba, a řekl: “Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.” Lukáš 4,3.TV 70.5

Vypadal sice jako anděl světla, ale už jeho první slova ho prozradila. “Jsi-li Syn Boží.” Je v nich náznak pochybnosti. Kdyby byl Ježíš udělal to, k čemu jej satan nabádal, byl by tím připustil jeho pochybnost. Pokušitel chtěl přemoci Krista stejnými prostředky, jakými na počátku tak úspěšně svedl člověka. Jak chytře tehdy oslovil Evu v ráji! “Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?” 1. Mojžíšova 3,1 . Až potud měl pokušitel pravdu, ale způsob, jakým mluvil, prozrazoval pohrdání Božím slovem. Bylo v něm skryté popření a zpochybnění pravdivosti Božích slov. Satan chtěl přesvědčit Evu, že Bůh neudělá to, co řekl. Vždyť kdyby člověku odepřel tak krásné ovoce, popřel by tím svoji lásku k němu. Podobně se snažil zapůsobit i na Krista. “Jsi-li Syn Boží.” Ta slova ho znepokojovala. Tón jeho hlasu prozrazoval naprostou nevíru. Je možné, že by Bůh takto zacházel se svým Synem? Že by jej nechal v poušti samotného s divokou zvěří, bez jídla, bez pomoci a útěchy? Bůh by přece nikdy nechtěl, aby se jeho Syn octl v takové situaci. “Jsi-li Syn Boží,” ukaž svoji moc, pomoz si, když máš takový hlad. Přikaž, aby se tyto kameny proměnily v chléb.TV 70.6

Satanovi stále ještě zněla v uších slova z nebe: “Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.” Matouš 3,17. Byl však odhodlán přimět Krista k tomu, aby jim přestal věřit. Boží slovo ujišťovalo Krista o jeho božském poslání. Přišel, aby žil mezi lidi jako člověk, a právě tato slova svědčila o jeho spojení s nebem. Satan v něm chtěl vyvolat pochybnosti. Věděl, že kdyby se mu podařilo otřást Kristovou důvěrou v Boha, měl by vítězství jisté. Mohl by Ježíše přemoci. Doufal, že sklíčený a nadmíru vyhladovělý Kristus ztratí víru v Otce a zachrání se zázrakem. Kdyby to byl Ježíš udělal, plán spasení by byl zmařen.TV 71.1

Když se satan a Boží Syn poprvé dostali do sporu, byl Kristus velitelem nebeských zástupů a satan byl jako vůdce vzpoury svržen z nebe. Nyní jako by se jejich postavení obrátilo a satan chtěl své zdánlivé výhody patřičně využít. Prohlásil, že jeden z nejmocnějších andělů byl vyhnán z nebe. Z Ježíšova vzhledu potom jako by usoudil, že tím padlým, Bohem zapomenutým a lidmi opuštěným andělem je právě on. Božská bytost by přece byla schopna prokázat se zázrakem: “Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.” Matouš 4,3. To by bylo podle pokušitele nezvratným důkazem božství. Byl by to konec sporu.TV 71.2

Pro Ježíše nebylo jednoduché tiše naslouchat podvodníkovi. Boží Syn však neměl zapotřebí dokazovat satanovi své božství nebo mu vysvětlovat důvod svého ponížení. Kdyby byl přistoupil na požadavky svého protivníka, lidem ani Boží slávě by tím nijak neprospěl. Satan by byl na něho stejně naléhal dál: Ukaž mi znamení, abych mohl uvěřit, že jsi Boží Syn. Žádný důkaz by však jeho vzpurnost nezlomil.TV 72.1

Kristus neměl používat božskou moc pro svůj vlastní prospěch. Přišel snášet všechny útrapy života, které musíme snášet i my, aby nám byl příkladem víry a poslušnosti. Za celý svůj pozemský život nevykonal jediný zázrak, kterým by si byl nějak pomohl. Všechno dělal pro dobro druhých. Ježíš od začátku věděl, že s ním mluví satan, ale nenechal se strhnout a nepřel se s ním. Vzpomínky na hlas z nebe mu dodávaly sílu a cele se spoléhal na Otcovu lásku. Neměl v úmyslu zabývat se pokušením.TV 72.2

Odpověděl satanovi slovy Písma: “Je psáno.” Nad každým pokušením vítězil Božím slovem. Satan chtěl, aby Kristus dokázal své božství zázrakem. Pevná víra ve slova “je psáno” však byla zcela jednoznačně větším znamením než všechny zázraky. Kristus trval na svém a satan nad ním nemohl získat žádnou převahu.TV 72.3