Temnota
Andělé se zděšením sledovali Spasitelův zoufalý zápas. Zástupy nebešťanů si před strašlivým pohledem zakrývaly tvář. Neživá příroda vyjadřovala soucit s ponižovaným umírajícím Stvořitelem. Slunce odmítalo na tak děsivý výjev svítit. Jeho zářivé polední paprsky jako by náhle vyhasly. Kříž zahalila naprostá tma, jako by se na zem snesl smuteční závoj. “Nastala tma po celé zemi až do tří hodin.” Lukáš 23,44. Nejednalo se o zatmění ani jiný přírodní úkaz. Všude zavládla tma jako o půlnoci, nesvítil ani měsíc ani hvězdy. Bylo to zázračné Boží svědectví, které mělo utvrdit víru dalších generací.TV 484.2
V husté tmě se skrývala Boží přítomnost. Ze tmy si Hospodin udělal stan a skryl svou slávu před lidským zrakem. Spolu se svými svatými anděly byl u kříže. Otec stál při Synovi. Jeho přítomnost však nebyla zjevná. Kdyby byla jeho sláva poodhrnula závoj z temných mračen, všichni přítomní by zahynuli. Otcova přítomnost neměla Krista utěšovat ani v této strašlivé hodině. Spasitel sám šlapal v lisovací kádi a nikdo z národů s ním nebyl (viz Izajáš 63,3).TV 484.3
Hustou tmou přikryl Bůh poslední lidská muka svého Syna. Všichni, kdo viděli, jak Kristus trpí, byli přesvědčeni o jeho božství. Jeho tvář se jim navždy vryla do paměti. Tak jako Kainova tvář svědčila o vině vraha, odrážela Kristova tvář nevinnost, upřímnost a dobrotu, tedy Boží obraz. Ježíšovi žalobci však na toto nebeské znamení nedbali. Dav se Kristu vysmíval a celé dlouhé hodiny sledoval jeho utrpení. Potom jej Bůh milostivě zahalil.TV 484.4
Na Golgotě zavládlo hrobové ticho. Zástupu, který se shromáždil pod křížem, se zmocnila nepopsatelná hrůza. Nedořečené nadávky a urážky jako by lidem ztuhly na rtech. Všichni padli na zem. Chvílemi šlehaly z temného mraku oslnivé blesky a ozařovaly kříž i ukřižovaného Vykupitele. Kněží, přední muži, zákoníci, ti, kdo Krista ukřižovali, i dav si mysleli, že nadešla hodina odplaty. Potom někteří šeptali, že teď Kristus sestoupí z kříže. Jiní se pokoušeli vrátit do města, bili se v prsa a plakali strachy.TV 484.5
V devět hodin se začalo vyjasňovat, ale Spasitele stále ještě zahalovala tma. Temnota byla symbolem smrtelného utrpení a hrůzy, která svírala Spasitelovo srdce. Tmu kolem kříže nebylo možné lidským zrakem prohlédnout, tím spíše nemohl nikdo proniknout hlubokou temnotou, která se zmocňovala Kristova trpícího nitra. Zuřivé blesky jako by mířily přímo na Ukřižovaného. Ježíš “zvolal mocným hlasem: ‘Eloi, Eloi, lema sabachtani?’… ‘Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?’” Marek 15,34. Když Spasitele zahalila tma, mnoho lidí říkalo: To je pomsta nebes. Dopadá na něho Boží hněv, protože se vydával za Božího Syna. Mnozí z těch, kdo v něho uvěřili, slyšeli jeho zoufalé volání. Ztratili poslední naději. Pokud Bůh opustil Ježíše, v co mohou doufat jeho následovníci?TV 485.1
Jakmile přestala Krista sužovat niterná temnota, ozvalo se opět tělesné utrpení: “Žízním.” Jan 19,28. Jeden římský voják se při pohledu na jeho vyschlé rozpraskané rty slitoval, vzal houbu na yzopové tyči, namočil ji v octu a podal mu ji. Kněží se však jeho utrpení vysmívali. Když se na zem snesla tma, zmocnila se jich hrůza. Po chvíli se vzpamatovali a začali se zase bát, že by jim Ježíš mohl uniknout. Slova: “Eloi, Eloi, lema sabachtani?” si špatně vyložili. S opovržením a posměchem se ptali: “Hle, volá Elijáše.” Marek 15,35. Měli poslední příležitost zmírnit jeho utrpení, ale zavrhli ji. Prohlásili: “Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Elijáš sejmout.” Marek 15,36.TV 485.2
Nevinný Boží Syn visel na kříži, tělo měl samou ránu, ruce, kterými lidem tak často žehnal, přibité na dřevěných trámech. I nohy, jež ho neúnavně nosily ve službě lásky, byly probodnuty hřeby. Hlavu měl rozdrásanou od trnové koruny a jeho chvějící se rty jako by chtěly křičet bolestí. Všechny známky jeho utrpení — kapky krve stékající po hlavě, rukou, nohou; tělo zmučené smrtelným zápasem; nepopsatelná úzkost, která svírala jeho duši, když před ním Otec skryl svou tvář — dodnes oslovují každého člověka. To pro tebe Boží Syn ochotně nesl břemeno viny, pro tebe vítězil nad smrtí a otevřel ti brány ráje. Kristus, který utišil rozbouřené vlny a kráčel po zpěněných vodách jezera; Kristus, před nímž se třásli ďáblové a ustupovaly nemoci; Kristus, který slepým vracel zrak a mrtvým život — z lásky k tobě dobrovolně zemřel jako oběť na kříži. Kristus, který snímá hříchy světa, snášel hněv Boží spravedlnosti a pro tvé spasení se sám stal hříchem.TV 485.3
Lidé pod křížem tiše čekali, až strašlivý výjev skončí. Slunce již opět začalo svítit, ale kříž byl stále zahalen tmou. Kněží a přední muži hleděli na Jeruzalém. Temný mrak zakryl město i judské pláně. Slunce spravedlnosti, Světlo světa, přestávalo osvěcovat kdysi oblíbené město. K Jeruzalému nyní mířily ohnivé blesky Božího hněvu.TV 485.4