Potomci Abrahama

Farizeové se považovali za potomky Abrahama. Ježíš jim řekl, že jimi mohou být jen tehdy, budou-li konat Abrahamovy skutky. Skuteční Abrahamovi potomci by totiž žili tak jako on — v poslušnosti Bohu. Nikdy by neusilovali o život tomu, kdo hlásá Boží pravdu. Přípravou spiknutí proti Kristu rabíni Abrahamovy skutky nečinili. Pouhá rodová spřízněnost s Abrahamem nic neznamená.TV 298.7

Pokud neprojevují stejného ducha a nejednají stejně jako on, nenavazují na jeho duchovní odkaz a nejsou jeho dětmi.TV 299.1

Tato zásada platí i v případě apoštolské posloupnosti, která tak dlouho znepokojovala křesťanský svět. Příslušnost k Abrahamovu rodu se neprokazuje jménem či rodokmenem, ale povahou. Apoštolství nespočívá v předávání církevní moci, ale v duchovní spřízněnosti. Pravým důkazem apoštolské posloupnosti je život v duchu apoštolů, jejich víra a pravda, kterou zvěstovali. Tyto věci rozhodují o tom, zda člověk je či není nástupcem prvních učitelů evangelia.TV 299.2

Ježíš odmítl uznat Židy za Abrahamovy potomky. Řekl: “Vy konáte skutky svého otce.” Oni se mu vysmáli: “Nenarodili jsme se ze smilstva, máme jednoho Otce, Boha.” Jan 8,41. Naráželi tím na okolnosti, za kterých se Ježíš narodil. Chtěli ho ponížit před těmi, kdo mu začínali věřit. Ježíš si jejich jedovaté narážky nevšímal. Řekl jim: “Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím.” Jan 8,42.TV 299.3

Jejich jednání svědčilo o tom, že jsou spřízněni s “vrahem” a “lhářem”. Ježíš řekl: “Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není… Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte.” Jan 8,44.45. Ježíš mluvil pravdu a činil tak s naprostou jistotou. Proto mu židovští představitelé nevěřili. Pravda tyto pokrytce urážela. Odhalovala totiž podstatu bludu, odsuzovala jejich učení i jednání, a proto jim byla nepříjemná. Raději zavírali před pravdou oči, než by s pokorou přiznali svůj omyl. Neměli pravdu rádi a netoužili po ní.TV 299.4

“Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte?” Jan 8,46. Nepřátelé sledovali Ježíše každý den po celé tři roky. Chtěli najít nějakou skvrnu na jeho povaze. Satan a celá říše zla se jej snažili přemoci. Nic však na něm nenalezli. Dokonce i ďáblové museli vyznat: “Jsi svatý Boží.” Marek 1,24. Ježíš žil podle Božího zákona před zraky nebes, nepadlých světů i hříšných lidí. Andělé, lidé i démoni jej slyšeli pronášet slova, která by z jiných úst zněla rouhavě: “Stále dělám, co se líbí jemu.” Jan 8,29.TV 299.5

Židé na Kristu žádný hřích nenalezli, a přesto jej nepřijali. Zdá se, že zřejmě žádné spojení s Bohem neměli. Nerozpoznali Boží hlas v poselství jeho Syna. Mysleli si, že odsuzují Krista, a přitom jeho zavržením vynášeli rozsudek sami nad sebou. Ježíš řekl: “Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste.” Jan 8,47.TV 299.6

Toto poučení platí stále. Mnoho lidí rádo překrucuje a kritizuje Písmo, hledá v něm sporná místa a myslí si, že tím dokazuje nezávislost svého myšlení a bystrý úsudek. Domnívají se, že soudí Písmo, ale ve skutečnosti odsuzují sami sebe. Ukazují, že si neumí vážit věčné nebeské pravdy. V přítomnosti majestátu Boží spravedlnosti necítí žádnou bázeň. Honí se za malichernostmi, a dávají tak najevo svoji přízemnost a omezenost.TV 299.7

Ztrácejí schopnost vnímat Boha. Člověk, jehož srdce odpovědělo na Boží dotyk, bude usilovat o větší poznání Boha, o zušlechtění a očištění své povahy. Jako se květina obrací k slunci, aby jí jeho paprsky vdechly barvu a krásu, obrací se člověk k Slunci spravedlnosti, aby nebeské světlo zkrášlilo jeho povahu vlastnostmi Kristova charakteru.TV 300.1

Ježíš dál poukazoval na propastný rozdíl mezi postojem Židů a Abrahama: “Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.” Jan 8,56.TV 300.2

Abraham nesmírně toužil vidět zaslíbeného Spasitele. Z celého srdce se modlil, aby ještě před svou smrtí mohl spatřit Mesiáše. A viděl Krista. Osvítilo jej světlo z nebe a on poznal Kristovo božství. Viděl jeho den a byl šťastný. Byla mu zjevena Boží oběť za hřích. Předobraz této oběti znal z vlastní zkušenosti. Dostal příkaz: “Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ… a tam ho obětuj jako oběť zápalnou.” 1. Mojžíšova 22,2. Abraham položil zaslíbeného syna, dítě, do něhož vkládal všechny své naděje, na obětní oltář. Když potom stál vedle něho a napřáhl ruku s nožem, aby splnil Boží příkaz, uslyšel hlas z nebe: “Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.” 1. Mojžíšova 22,12. Abraham musel projít touto strašlivou zkouškou, aby mohl spatřit Kristův den a uvědomit si, jak nekonečně Bůh miluje svět. Jeho láska je tak veliká, že vydal svého jediného Syna nejpotupnější smrti, aby zachránil svět před zkázou.TV 300.3

Abraham poznal Boha tak jako žádný jiný člověk. Jeho prosba, aby ještě před svou smrtí mohl spatřit Krista, byla vyslyšena. Viděl Krista; viděl vše, co může smrtelný člověk vidět, a zůstat přitom naživu. Cele se odevzdal Bohu, a proto mohl pochopit vidění o Kristu. Bylo mu zjeveno, že obětováním jediného Syna pro záchranu hříšného světa před věčným zahynutím přináší Bůh nekonečně větší oběť, než by kdy člověk mohl přinést.TV 300.4

Abrahamova zkušenost odpovídá na otázku: “Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s obětmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?” Micheáš 6,6.7. Abrahamova slova: “Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné” (1. Mojžíšova 22,8) i obětní zvíře, které Bůh připravil místo Izáka, potvrzují, že nikdo nemůže přinést oběť sám za sebe a smýt tak svůj hřích. Pohanský obětní systém byl pro Boha naprosto nepřijatelný. Nikdo neměl obětovat svého syna nebo dceru jako oběť za hřích. Vinu světa může nést jen Boží Syn.TV 300.5

Prožité utrpení umožnilo Abrahamovi pochopit Spasitelovo poslání a jeho oběť. Izraelci však nechtěli rozumět ničemu, co se příčilo jejich pyšným srdcím. Hluboký význam Kristových slov o Abrahamovi nepochopili. Farizeové v nich viděli jen další záminku k jízlivým poznámkám. S výsměchem je obrátili proti Ježíši, jako by chtěli dokázat, že je šílený. “Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abrahama?” Jan 8,57.TV 300.6

Ježíš jim se vší vážností a důstojností odpověděl: “Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.” Jan 8,58.TV 301.1

Ve shromáždění zavládlo ticho. Galilejský učitel si přivlastnil Boží jméno, kterým se Hospodin představil Mojžíšovi a které vyjadřovalo myšlenku věčné přítomnosti. Prohlásil se za Zaslíbeného Izraele, “jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných”. Micheáš 5,2.TV 301.2

Kněží a rabíni na Ježíše zase křičeli jako na rouhače. Jeho slova o tom, že je jedno s Bohem, je už dříve tak rozčílila, že jej chtěli připravit o život. O několik měsíců později otevřeně prohlásili: “Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.” Jan 10,33. Byli rozhodnuti jej zabít, protože byl Božím Synem a otevřeně se k tomu hlásil. Lidé, kteří byli na straně kněží a rabínů, začali sbírat kameny a chtěli je po něm házet. “Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.” Jan 8,59. Světlo svítilo ve tmě, ale “tma je nepohltila” Jan 1,5.TV 301.3