54. kapitola — Milosrdný Samařan

Příběhem milosrdného Samařana Ježíš odhaluje podstatu pravého náboženství. Ta nespočívá ve věroučných systémech či obřadech, ale v životě naplněném opravdovou láskou a milosrdenstvím.TV 317.1

Když Kristus učil lid, “vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: ‘Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?’” Všichni shromáždění s napětím čekali, co Ježíš odpoví. Kněží a rabíni zákoníka navedli a mysleli si, že Krista otázkou zaskočí. Spasitel se však nepouštěl do žádného sporu. Chtěl, aby si zákoník odpověděl sám, a proto řekl: “Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?” Židé neustále obviňovali Ježíše, že znevažuje zákon vydaný na Sínaji, ale on jim ukázal, že otázka spasení je otázkou poslušnosti Božích přikázání.TV 317.2

Zákoník odpověděl: “‘Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí’ a ‘miluj svého bližního jako sám sebe’.” Ježíš mu řekl: “Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.” Lukáš 10,25-28.TV 317.3

Zákoníkovi se nelíbil postoj farizeů a jejich jednání. Zkoumal Písmo s touhou poznat jeho skutečný význam. Odpověď na otázku “Co mám dělat?” jej bytostně zajímala. Ptal se zcela upřímně. Když hovořil o požadavcích zákona, pominul všechny obřadní předpisy. Nepovažoval je za důležité. Vyzdvihl však dvě zásady, které jsou základem celého zákona i proroků. Kristus jeho odpověď schválil, a připravil tak rabíny o očekávanou příležitost. Nemohli Spasitele odsoudit za to, že souhlasí s tím, co tvrdí vykladač zákona.TV 317.4

Ježíš řekl: “To čiň a budeš živ.” Učil, že Boží zákon je jeden nedílný celek, a není tedy možné jedno přikázání zachovávat a druhé přestupovat. Všechna totiž vycházejí ze stejné podstaty. Osud člověka závisí na poslušnosti celého zákona. Svrchovaná láska k Bohu a nestranná láska k bližnímu musí být v životě vidět.TV 317.5

Zákoník si uvědomil svoji hříšnost. Kristova slova jej usvědčila. Tvrdil, že zná spravedlnost zákona, ale jeho život spravedlivý nebyl. Neprojevoval lásku ke svým bližním. Nečinil pokání, ale snažil se ospravedlnit sám sebe. Než by uznal pravdu, raději dokazoval, jak těžké je přikázání plnit. Myslel si, že se tak zbaví pocitu viny a obhájí se před lidmi. Spasitelova slova jasně ukázala, že jeho otázka byla zbytečná, protože na ni uměl sám odpovědět. Zákoník se však ptal dále: “A kdo je můj bližní?” Lukáš 10,29.TV 317.6

Židé vedli o této otázce nekonečné spory. O pohanech a Samařanech neměli žádné pochybnosti. Byli to cizinci a nepřátelé. Jak ale měli rozlišovat mezi příslušníky vlastního národa a mezi různými společenskými vrstvami? Koho měl kněz, rabín či starší považovat za svého bližního? Jejich život byl koloběhem obřadů, kterými se očišťovali. Učili, že styk s nevzdělaným a zanedbaným zástupem poskvrňuje a očištění potom vyžaduje značné úsilí. Měli snad považovat tyto “nečisté” za své bližní?TV 318.1

Ježíš se ani tentokrát nenechal vtáhnout do sporu. Neodsoudil zaslepenost protivníků, kteří se jej snažili usvědčit z hříchu. Jednoduchým příběhem vylíčil svým posluchačům takový příklad nebeské lásky, který je všechny hluboce zasáhl a zákoníka přiměl k vyznání pravdy.TV 318.2

Tmu je možné rozptýlit jedině světlem. A nejlepší způsob, jak vyvrátit blud, je představit pravdu. Zjevení Boží lásky odhaluje zvrácenost a hříšnost sobeckého srdce.TV 318.3