Nadšení učedníků, závist farizeů, Ježíšův pláč

Učedníkům se zdálo, že prožívají nejslavnější den svého života. Kdyby však věděli, že radostný jásot je vlastně jen předehrou k utrpení a smrti jejich Mistra, padl by na ně ten nejtemnější stín. Spasitel je opakovaně upozorňoval, že musí být obětován, oni však v radostném nadšení na jeho smutná slova zapomněli a těšili se, že bude úspěšně vládnout na Davidově trůnu.TV 363.1

Průvod se stále rozrůstal a téměř každého se zmocnilo všeobecné nadšení. Výkřiky hosana se rozléhaly po horách i údolích v širokém okolí. Všude se znovu a znovu ozývalo: “Hosanna synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!” Matouš 21,9.TV 363.2

Tak rozjásaný dav ještě nikdo předtím neviděl. Bylo to něco úplně jiného než průvody slavných dobyvatelů světa. Žádný zástup naříkajících zajatců, žádná válečná kořist. Spasitel byl obklopen trofejemi, které dobyl svou láskou k hříšným lidem. Shromáždili se kolem něho zajatci vytržení ze satanovy moci a vděčně chválili Boha za své vysvobození. V čele byl slepec, jemuž vrátil zrak. Nejhlasitější hosana se ozývalo z úst těch, kterým vrátil řeč. Chromí, které uzdravil, zářili radostí, lámali palmové větve s ještě větší horlivostí než všichni ostatní a mávali jimi Spasiteli na pozdrav. Vdovy a sirotci velebili Ježíšovo jméno za všechna milosrdenství, která jim prokázal. Uzdravení malomocní mu na cestu prostírali svá čistá roucha a zdravili jej jako krále slávy. V zástupu byli i lidé, které svým hlasem probudil ze spánku smrti. Lazar, jehož tělo se už rozkládalo v hrobě, se v plné síle radoval s ostatními a vedl oslátko, na němž Spasitel přijížděl.TV 363.3

Ovacím přihlíželo i mnoho farizeů. Byli plni závisti a zloby a chtěli proud všeobecného radování zastavit. Ze všech sil se snažili dav umlčet, ale jejich výzvy a hrozby nadšení lidu jen stupňovaly. Farizeové se báli, že obrovský zástup prohlásí Ježíše za krále. Nakonec se protlačili až ke Spasiteli a hrozili mu: “Mistře, napomeň své učedníky!” Lukáš 19,39. Tvrdili, že tak hlučná shromáždění úřady nepovolují, a jsou tedy nezákonná. Ježíšova odpověď je však zaskočila: “Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.” Lukáš 19,40. Vítězoslavný vjezd do Jeruzaléma byl v naprostém souladu s Boží vůlí. Tak to předpověděl prorok a nebylo v lidských silách Boží záměr změnit. Kdyby lidé nejednali podle Božího plánu, nechal by Bůh promluvit neživé kameny, aby přivítaly jeho Syna a vzdaly mu chválu. Když farizeové s nepořízenou odešli, rozezněla se všude Zacharjášova slova: “Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol!” Zacharjáš 9,9.TV 363.4

Když průvod dorazil k úbočí hory a chystal se sestoupit do města, Ježíš se zastavil a s ním i celý zástup. V záři zapadajícího slunce se před nimi rozprostíral Jeruzalém v celé své nádheře. Všichni se zahleděli na chrám. Majestátně se tyčil nad ostatními stavbami, jako by ukazoval k nebi a obracel pozornost lidí k jedinému pravému a živému Bohu. Chrám byl dlouhou dobu pýchou a slávou židovského národa. I Římané se pyšnili jeho vznešeností a ustanovili krále, který pomohl Židům chrám obnovit a vyzdobit. Sám římský císař přispěl na jeho zkrášlení svými dary. Pevností, bohatstvím a krásou se chrám stal jedním z divů světa.TV 363.5

Záře zapadajícího slunce se rozlévala po obloze a osvěcovala běloskvoucí mramor chrámových zdí i lesknoucí se pozlacené sloupy. Z vrcholu hory, na které Ježíš se svými následovníky stál, vypadal chrám jako obrovská sněhová stavba se zlatými věžičkami. U vchodu do chrámu byl vinný kmen ze zlata a stříbra se zelenými listy a velikými hrozny, který vyrobili ti nejlepší umělci. Dílo představovalo Izrael jako plodící révu. V prolínání zlata, stříbra a živé zeleně se projevoval vybraný vkus a jedinečné mistrovství. Réva se vinula kolem bílých třpytivých sloupů a svými úpony se zachycovala zlatých ozdob. Odrážela jas zapadajícího slunce a zářila tak, jako by jí samo nebe propůjčilo svoji slávu.TV 364.1

Ježíš se zahleděl na chrám. Zástupy při pohledu na nevídanou krásu stavby zmlkly. Všichni se obrátili ke Spasiteli a hledali i v jeho tváři výraz obdivu. Viděli v ní však jen stín smutku. Byli překvapeni a zklamáni. Spasitel měl v očích slzy, jeho tělo se chvělo jako strom před bouří a z úst se mu vydral bolestný povzdech zlomeného srdce. Co asi prožívali andělé, když viděli svého milovaného velitele plakat? Co si asi myslel jásající dav, který jej s palmovými větvemi v rukou radostně provázel do hlavního města, kde se měl podle jejich bláhových nadějí ujmout vlády? Ježíš plakal již u Lazarova hrobu, ale tehdy byly jeho slzy projevem božského soucitu s lidským utrpením. Tentokrát zněl jeho nenadálý nářek jako pláč ve vítězném zpěvu velkého sboru. Všichni jásali, vzdávali mu pocty, a izraelskému králi stékaly z očí slzy. Ne slzy radosti, ale nepřekonatelné bolesti. Lidí se zmocnila náhlá tíseň. Ovace utichly. Mnozí se ze soucitu s Ježíšem rozplakali, přestože jeho zármutku vůbec nerozuměli.TV 364.2

Ježíš neplakal proto, že by se bál utrpení. Měl před sebou Getsemanskou zahradu, kde na něho měla již brzy sestoupit hrůza strašlivé temnoty. Nedaleko byla i Ovčí brána, kterou Židé po staletí vodili obětní zvířata. Zanedlouho jí měl projít i on, pravá Oběť za hříchy světa, na kterou poukazovaly všechny dosavadní oběti.TV 364.3

Blízko byla i Golgota, místo jeho nadcházejícího smrtelného zápasu. Vykupitel však neplakal a netrápil se pro to, že by se bál kruté smrti, kterou mu tato místa připomínala. V jeho sklíčenosti a úzkosti nebylo nic sobeckého. Ježíš měl ušlechtilou povahu, byl nekonečně obětavý a myšlenka na vlastní utrpení jej nijak neděsila. Zraňoval jej pohled na Jeruzalém, který zavrhl Božího Syna a pohrdl jeho láskou, nenechal se přesvědčit jeho mocnými zázraky a chystal se jej zabít. Ježíš věděl, jak hluboce se město odmítnutím Vykupitele proviňuje. Viděl i to, čím se mohlo stát, kdyby jej přijalo. On jediný je mohl uzdravit z jeho neduhů. Přišel je zachránit a nemohl se jej tak snadno vzdát.TV 364.4

Izrael byl vyvoleným lidem. Bůh přebýval v jeho chrámu, o němž žalmista napsal: “Krásně se vypíná k potěše celé země.” Žalm 48,3. Chrám byl svědectvím více než tisícileté Kristovy ochrany, péče a lásky, jakou věnuje otec svému jedinému dítěti. V chrámu oznamovali proroci varovná poselství. Zapalovalo se tam kadidlo a jeho vůně stoupala spolu s modlitbami věřících k Bohu. Prolévala se tam krev obětních zvířat, která představovala Kristovu krev. Nad slitovnicí zjevoval Hospodin svoji slávu. V chrámu sloužili kněží a po celá staletí v něm vykonávali okázalé obřady. To vše muselo skončit.TV 365.1