75. kapitola — Soud

Ježíše vedli přes potok Kedron, kolem zahrad a olivových hájů a nakonec tichými ulicemi spícího města. Bylo již po půlnoci a hlučný dav, který Krista doprovázel, rušil svým křikem noční klid. Spoutaný a ostře sledovaný Spasitel šel jen pomalu. Jeho pronásledovatelé však spěchali. Chtěli s ním být v paláci bývalého velekněze Annáše co nejdříve.TV 445.1

Annáš byl hlavou úřadující kněžské rodiny a lid jej z úcty k jeho věku uznával za nejvyššího kněze. Vyhledávali jeho rady a poslouchali je jako Boží hlas. On musí vidět zajatce kněžské moci Ježíše jako první. Musí být při jeho výslechu, aby méně zkušený Kaifáš náhodou nezmařil jejich plány. Je třeba využít Annášovy vynalézavosti, vychytralosti a úskočnosti. Ježíš musí být odsouzen stůj co stůj a přední muži se o to musí postarat.TV 445.2

Správně měl být Kristus předveden před veleradu, předběžně jej však vyslechl Annáš. Velerada podléhala Římanům a neměla právo vynášet rozsudek o trestu smrti. Mohla vězně vyslechnout, ale její rozhodnutí musely potvrdit římské úřady. Bylo proto nutné vznést obvinění proti Kristu tak, aby v něm Římané viděli zločince. Zároveň však bylo třeba, aby jej mohli odsoudit i Židé. Nemálo kněží a předních mužů se nechalo Kristovým učením přesvědčit. Báli se však, že by mohli být vyloučeni ze společenství, a proto se k Ježíši nepřiznali. Kněží si velmi dobře pamatovali Nikodémovu otázku: “Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?” Jan 7,51. Tato slova vnesla do velerady na nějaký čas rozepři a zmařila její plány. Josef z Arimatie a Nikodém neměli být tentokrát na zasedání rady pozváni, ale byli tam jiní, kteří si mohli dovolit promluvit ve jménu spravedlnosti. Výslech měl být veden tak, aby se členové velerady sjednotili proti Ježíši. Kněžím šlo především o dvě obvinění. Pokud se jim podaří dokázat, že se Ježíš rouhal, Židé jej určitě odsoudí. Budou-li mít přesvědčivé důkazy, že připravoval vzpouru, odsoudí jej i Římané. Na tom záleželo Annášovi nejvíce. Vyptával se Ježíše na jeho učení a na učedníky a doufal, že se dozví něco, oč by mohl opřít obžalobu. Chtěl jej přimět k přiznání, že se snažil založit tajné společenství, které by mu pomohlo nastolit nové království. Potom by jej kněží mohli vydat Římanům a obvinit z narušování pořádku a podněcování povstání.TV 445.3

Kristus prohlédl záměr kněze. Četl v jeho myšlenkách jako v otevřené knize a znal i nejskrytější místa jeho duše. Popřel, že by mezi ním a jeho následovníky bylo nějaké tajné spojení nebo že by se shromažďovali skrytě, aby utajili jeho plány. Jeho učení ani jeho cíle nebyly žádným tajemstvím. Řekl: “Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagoze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně.” Jan 18,20.TV 446.1

Spasitel jednal úplně jinak než jeho žalobci. Celé měsíce jej sledovali a snažili se ho chytit do pasti, aby ho mohli postavit před tajný soud. Chtěli křivou přísahou dosáhnout toho, čeho by se jim poctivou cestou dosáhnout nepodařilo. Šli tvrdě za svým cílem. V duchu svých úmyslů přepadli spolu s davem Ježíše o půlnoci. Vysmívali se mu a ponižovali jej ještě dříve, než byl souzen nebo obžalován. K takovým způsobům se Ježíš nikdy neuchyloval. Kněží a přední muži svým jednáním přestupovali vlastní zákon. Ten stanovoval, že s každým člověkem, jehož vina nebyla zatím prokázána, se má zacházet jako s nevinným. Jejich počínání bylo tedy v rozporu s jejich vlastním ustanovením.TV 446.2

Ježíš se obrátil k veleknězi a řekl: “Proč se mě ptáš?” Jan 18,21. Neposílali snad kněží a přední muži své špehy, aby sledovali každý Ježíšův pohyb a zaznamenávali každé jeho slovo? Nebyli snad tito zvědové na každém shromáždění lidu a nedonášeli kněžím zprávy o všem, co Ježíš dělal a hlásal? Spasitel pokračoval: “Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl.” Jan 18,21.TV 446.3

Rozhodná odpověď Annáše umlčela. Bál se, aby Ježíš nezačal mluvit o jeho jednání a neřekl tak něco, co by sám nerad zveřejňoval. Pro tentokrát už raději mlčel. Když to viděl jeden z jeho úředníků, rozčilil se, udeřil Ježíše do tváře a řekl: “Tak se odpovídá veleknězi?” Jan 18,22.TV 446.4

Kristus mu klidně odpověděl: “Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?” Jan 18,23. V jeho slovech nebyl ani náznak hněvu. Měl čisté a trpělivé srdce plné lásky, proto odpověděl klidně a nenechal se unést.TV 446.5

Potupa a urážky Krista bolestně zraňovaly. Lidé, které stvořil a pro které podstupoval nekonečnou oběť, jej ponižovali všemi možnými způsoby. Trpěl tím více, čím je svou dokonalostí, svatostí a nenávistí k hříchu převyšoval. Snášel utrpení z rukou nepřátel, a bez přestání se tak obětoval. Protivilo se mu být stále obklopen lidmi, kteří byli pod vlivem satana. Věděl, že jediným zábleskem své božské moci by mohl srazit kruté nepřátele k zemi, a tím byla jeho zkouška ještě těžší.TV 446.6

Židé očekávali, že Mesiáš přijde s velikou slávou a okázalostí. Představovali si, že jediným zásahem své všemohoucí vůle změní myšlení lidí a přiměje je k tomu, aby uznali jeho svrchovanost.TV 446.7

Věřili, že si tím zajistí trůn a uspokojí jejich ctižádostivé naděje. Nyní, když s Kristem tak opovržlivě zacházeli, doléhalo na Spasitele silné pokušení projevit svoji božskou moc. Stačilo jen slovo nebo pohled a mohl své pronásledovatele donutit k tomu, aby jej uznali za Pána všech pánů, králů, kněží i chrámu. Součástí jeho nelehkého poslání však bylo zůstat na zemi člověkem, setrvat v postavení, pro které se sám rozhodl.TV 446.8

Nebeští andělé sledovali vše, co lidé proti jejich milovanému Veliteli podnikali. Chtěli Krista vysvobodit. Pod Božím vedením mají nesmírnou moc. Při jedné příležitosti vyhladili na Kristův příkaz za jedinou noc sto osmdesát pět tisíc mužů asyrské armády. Nebylo by pro ně nic těžkého projevit při pohledu na Kristovo utrpení svou nevoli a Boží nepřátele zahubit. Žádný takový příkaz však nedostali. Kristus sám mohl své protivníky okamžitě zničit, ale trpělivě snášel jejich krutost. Ještě před založením světa se zavázal, že na sebe vezme hřích lidstva. Pro tento slib a z lásky k Otci bez reptání trpěl surové jednání lidí, které přišel spasit. Součástí jeho poslání na zemi bylo snášet všechny urážky a křivdy, kterými jej lidé zahrnou. Jediná naděje světa spočívala v tom, že se Kristus podrobí a vydrží vše, co si lidé vymyslí.TV 447.1

Kristus neřekl nic, co by mohlo jeho žalobcům posloužit jako záminka. Přesto jej spoutali na znamení, že byl usvědčen. Museli však zachovat alespoň zdání spravedlnosti a navenek postupovat jako při zákonném procesu. Vše se snažili urychlit. Uvědomovali si, co Ježíš pro lid znamená, a báli se, aby se zpráva o jeho uvěznění nerozšířila. Hrozilo totiž, že by se někdo mohl pokusit ho osvobodit. A kdyby jej nevyslechli a neodsoudili hned, musela by se celá záležitost o týden odložit kvůli velikonočním svátkům. Jejich plány by pak nakonec mohly být zmařeny. Uvědomovali si, že odsouzení Ježíše do značné míry závisí na bouřlivé náladě davu, jehož podstatnou část tvořila jeruzalémská spodina. Kdyby museli vše o týden odložit, vzrušení by opadlo a situace by se mohla obrátit. Slušnější část lidu by se přidala na stranu Krista, mnozí by jej obhajovali a poukazovali přitom na jeho mocné činy. To by mohlo vyvolat všeobecný odpor proti veleradě. Lid by zavrhl její postup a Ježíše osvobodil. Celé zástupy by jej znovu uctívaly. Kněží a přední muži se proto rozhodli, že dříve, než se lid dozví, co mají v úmyslu, vydají Ježíše do rukou Římanů.TV 448.1

Nejprve museli najít důvod k obžalobě. Zatím však žádný neměli. Annáš nařídil, aby odvedli Ježíše ke Kaifášovi. Kaifáš patřil k saducejům, z nichž někteří byli nyní Ježíšovými úhlavními nepřáteli. Kaifáš neměl tak pevnou povahu jako Annáš, ale byl stejně tvrdý, bezcitný a bezohledný. Bylo jisté, že udělá vše pro to, aby Ježíše zničil. Časně zrána, ještě za tmy, se ve světle pochodní a svítilen blížil k veleknězovu paláci ozbrojený průvod s vězněm. Potom se začali scházet členové rady a Annáš s Kaifášem vyslýchali Ježíše, opět bezvýsledně.TV 448.2