Nepochopení
Spasitel řekl: “Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.” Učedníci mu stále ještě nerozuměli. Filip vykřikl: “Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!” Jan 14,7.8.TV 425.2
Kristus užasl nad jeho nechápavostí a smutně se ho zeptal: “Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?” Jan 14,9. Je možné, že v mých skutcích nevidíš Otcovo působení? Nevěříš snad, že jsem přišel, abych o něm svědčil? “Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?” “Kdo vidí mne, vidí Otce.” Jan 14,9.8. Kristus se stal člověkem, ale nepřestal být Bohem. Ponížil se a vzal na sebe lidskou podobu, ale jeho božská přirozenost mu zůstala. Jedině on mohl lidem zjevit Otce a učedníci měli velikou přednost být více než tři roky přímými svědky tohoto zjevení.TV 425.3
“Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!” Jan 14,11. Jejich víra se mohla bezpečně opřít o Kristovy činy. Ty byly nezvratným důkazem, neboť žádný člověk sám ze sebe nikdy nic takového nevykonal ani vykonat nemůže. Kristovo dílo svědčilo o jeho božství. V Kristu se zjevoval Otec.TV 425.4
Kdyby byli učedníci věřili živému spojení mezi Otcem a Synem, nebyli by ztráceli víru při pohledu na Kristovo utrpení a smrt, jež podstoupil pro záchranu hynoucího světa. Kristus se snažil přivést učedníky k poznání, že je Bohem v lidském těle. To byl základní předpoklad růstu a prohloubení jejich víry. Chtěl, aby pochopili, že musí být pevně zakotveni v Bohu a vírou se k němu upínat. Spasitel se ze všech sil a všemi možnými způsoby snažil připravit učedníky na příval pokušení, který na ně měl již brzy dolehnout. Chtěl, aby byli spolu s ním skryti v Bohu.TV 425.5
Když Kristus mluvil, vyzařovala z jeho tváře Boží sláva. Všichni přítomní pozorně naslouchali jeho slovům a zmocňovala se jich posvátná bázeň. Čím dál více si získával jejich srdce, a jak rostla jejich láska ke Kristu, zlepšovaly se i jejich vzájemné vztahy. Cítili, že nebe je velmi blízko, a v Ježíšových slovech rozpoznali poselství nebeského Otce.TV 425.6