Uzdravující moc
Překvapený zástup se tísnil kolem Ježíše, ale jeho životodárnou moc si vůbec neuvědomoval. Trpící žena, která se ho s vírou v uzdravení dotkla, však tuto moc pocítila. Podobně je tomu i v duchovních věcech. Nezúčastněné hovory o náboženství, modlitby bez vnitřní touhy po naplnění a bez živé víry nemají žádný význam. Formální víra v Krista, která ho uznává pouze jako Spasitele světa, nikdy nemůže člověka uzdravit. Víra, která vede ke spasení, není pouhým souhlasem rozumu s pravdou. Ten, kdo chce dosáhnout plného poznání dříve, než uvěří, nemůže obdržet Boží požehnání. Nestačí věřit zprávám o Kristu, musíme věřit v Krista. Pomoci nám může jedině víra v Krista jako osobního Spasitele, víra, kterou si přivlastníme jeho zásluhy. Mnozí si myslí, že víra je názor. Spasitelná víra je rozhodnutí, jímž se lidé, kteří přijímají Krista, smluvně spojují s Bohem. Pravá víra je život a dodává sílu. Je to naprostá důvěra, která přináší člověku vítězství.TV 219.5
Když Ježíš uzdravil nemocnou ženu, chtěl, aby přijaté požehnání potvrdila vyznáním. Dary, které evangelium nabízí, nemáme získávat pokradmu ani se z nich radovat v tajnosti. Pán nás vyzývá, abychom svědčili o jeho dobrotě: “Jste moji svědkové, je výrok Hospodinův, a já jsem Bůh!” Izajáš 43,12.TV 220.1
Povolává nás, abychom vyznávali jeho věrnost, a tím zjevovali světu Krista. Máme svědčit o jeho milosti, kterou zvěstovali Boží poslové v dávných dobách. Nejúčinnějším svědectvím je pak naše osobní zkušenost. Božími svědky se stáváme tehdy, když se na nás projevuje působení Boží moci. Každý člověk žije jiný život a prožívá jiné zkušenosti než ostatní. Bůh si přeje, aby chvála, kterou mu vzdáváme, vyvěrala z našich srdcí. Osobní projev vděčnosti za jeho milost spolu s křesťanským životem má obrovský význam pro záchranu dalších lidí.TV 220.2
Když za Ježíšem přišlo deset malomocných a prosili ho o uzdravení, přikázal jim, aby se šli ukázat knězi. Cestou je zbavil nemoci, ale jen jeden z nich se vrátil a poděkoval. Ostatní odešli a na Ježíše, který je uzdravil, úplně zapomněli. Kolik lidí se dnes chová naprosto stejně! Bůh se bez přestání stará o dobro lidstva. Stále mu žehná svými dary. Uzdravuje nemocné. Vysvobozuje nás z nebezpečí, která nevidíme. Sesílá k nám nebeské anděly, aby nás chránili před neštěstím, před morem, “jenž se plíží temnotami,” před nákazou, “jež šíří zhoubu za poledne”. Žalm 91,6. Lidská srdce však zůstávají nedotčena. Bůh vydal všechny nebeské poklady pro jejich záchranu, a lidé jsou k jeho nekonečné lásce lhostejní. Nevděčně zavírají svá srdce před Boží milostí. Jsou jako “jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro”. Přebývají “ve vyprahlém kraji, v poušti”. Jeremjáš 17,6.TV 220.3
Každý z nás by pro své vlastní dobro měl mít všechny Boží dary stále na paměti. To ho posílí ve víře a bude schopen přijmout ještě více požehnání. I nejmenší požehnání, které nám Pán udělí, je pro nás větším povzbuzením než všechny zprávy o víře a zkušenostech druhých.TV 220.4
Člověk, který spoléhá na Boží milost, je jako zavlažovaná zahrada. Prospívá na těle i na duchu. Jeho světlo září v temnotě a zjevuje se na něm Boží sláva. Nezapomínejme tedy na Hospodinovu laskavost a na jeho nekonečné milosrdenství. Postavme, stejně jako Izraelci, kameny svědectví a napišme na ně, co vše pro nás Bůh vykonal. Připomínejme si, jak se o nás po celý život staral a vzdejme mu díky. “Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal? Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno. Svoje sliby Hospodinu splním před veškerým jeho lidem.” Žalm 116,12-14.TV 220.5